V pátek 18.října pokračoval královéhradecký festival JAZZ GOES TO TOWN již v Kongresovém centru Aldis. V Malém sále vystoupily dva soubory, které patří ke stálicím česko-slovenské jazzové scény. Doufal jsem, že mne překvapí „něčím navíc“, jako tomu bylo u předchozích účinkujících na scénách Divadla Drak. Nevím, zda za to může prostředí, nebo ona neochvějnost jejich nezpochybnitelného postavení, ale nepřekvapily. Samozřejmě, že to, co předvedly, bylo v pořádku, dokonce v dílčích výkonech solidní – a v tom je právě to jádro pudla! Bylo to příliš dokonalé, profesionálně odehrané, vesměs široce líbivé, a jak to vyjádřil v kuloárech jeden starší pán, „nebylo tam nic protivného“. Měl jsem pocit, že tu svou hudbu v tomto vskutku kongresovém prostředí patřičně uhladily…Naštěstí v některých jednotlivostech bylo co poslouchat!

NOVÉ ROBERT BALZAR TRIO zachraňoval svou živočišnou a vskutku určující hrou na kontrabas lídr Robert Balzar. A když vzal do ruky smyčec, zaplavovala mne vlna posluchačské slasti. Ve hře smyčcem nemá u nás srovnatelného souputnika! Bubeník Jiří Slavíček hrál ten svůj standard, spolehlivě, kolik bylo potřeba, ale ani se nemusel příliš zpotit. Čirým zklamáním byl pro mne výkon pianisty Jiřího Levíčka, jenž nahradil Stanislava Máchu. Ano, 7 let žije, hraje a učí ve Spojených státech, v kolébce jazzu, ale jeho hra je na můj vkus příliš pregnantní, profesorská, čistá, nezašpiněná živočišností, potem, krví a slzami (jako v případě např. Ondreje Krajňáka). Trio samozřejmě uvedlo svou zbrusu novou desku „Discover Who We Are“, natočenou cele v New Yorku, z níž zazněla např. krásná, mistrně vygradovaná Balzarova balada, věnovaná jeho dceři „Just For Her“, příliš průhledná, ale přesto harmonicky a melodicky něžně půvabná Levíčkova balada „Snow In the Backyard“, dynamicky proměnlivá „Discover Who I am“ legendárního kabaretního písničkáře Johna Wallowitche a instrumentální verze písničkové perly „Živý“, kterou napsal Filip Jelínek pro Dana Bártu na jeho album „Entropicture“. Nechyběl však ani standard „On Green Dolphin Street“ a v závěru „Solar“ Milese Davise, který spojilo trio v další nesmrtelnou Davisovu pecku „So What“.

PETER LIPA přijel na festival do Hradce Králové po 9 letech a představil svůj nový BAND. Za klávesami sedí jeho syn Peter Lipa, u bicích Robo Rist, s baskytarou Michal Šimko a se saxofony a flétnou Michal Žáček. Ten hraje stěžejní sólové party, zvláště jeho sopránka je skutečně na výši, a tudíž drží instrumentální laťku souboru na solidní úrovni, zvláště, když také zvláště varhanní sóla Lipy juniora působila osvěživě a basák se snažil hrát jako Jaco Pastorius. Zpěvák Lipa byl tentokrát silnější v anglicky zpívaných písních, v nich byl intonačně bezchybný („Sunny Side Of the Street“, „Ghost“, „Bag Of Gifts“ či „I’m in the Mood for Love“), místy snesl srovnání i s Kurtem Ellingem či Ray Charlesem. Když zpíval ve slovenštině, navzdory geniálním textům Milana Lasici, ocital se harmonicky a intonačně trochu „mimo“, ale přesto byl svým nasazením (samozřejmě v jeho branži povinným!) přesvědčivý. V písni „Co mám rád“ se přiblížil dokonce Stingovi, v „Kousku pápěří“ dokázal, že umí být nepřekonatelně baladický. Páteří koncertu však byly především nové písně z novinkového alba „Návšteva po rokoch“, jež vyjde co nevidět, 25.října. Opět s Lasicovými texty, čímž navazuje na povedené a komerčně úspěšné album „Lipa spieva Lasicu“. Zdá se, že se Lipovi opět povedlo, což se dalo očekávat, ale nepřekonalo jeho obvyklou laťku. Samozřejmě ale i tak vysoko nastavenou. A některé písně mají vyloženě hitové ambice, ať už se jedná o politicky satirickou „Večer ve vaně“, výpověď stárnoucího muže „Naděje“ a především do podoby video-klipu (a zveřejněné již nyní na youtube) zpodobněné písně „Rozum“.
Ano, bylo to vlastně moc fajn…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..