Čtvrtý festivalový den přinesl 17.října do Divadla Drak tentokrát pořádnou porci barevného komorního jazzu, navíc tu méně, tu více či dokonce podstatnou měrou inspirovaného etnickou hudbou. Opět se prokázalo, že dramaturgie těchto dvojkoncertů je vlastně velmi chytrá a zároveň pro posluchače přitažlivá a podnětná, protože v takto vzešlé konfrontaci lze hlouběji nahlédnout do kvality a sdělnosti hudby, již produkují především domácí soubory. A potvrzením vysoké úrovně našeho současného jazzu budiž i vystoupení kapel Limbo a Invisible World.


LIMBO
představuje na naší jazzové scéně tu intelektuálnější odnož komorního jazzu, řekněme a´la ECM. Mladý, ale velmi nápaditě bubnující Dušan Černák (rád ho zdůrazňuji, neboť to je přímo obří talent – a troufám si tvrdit, že zastiňuje i Miloše Dvořáčka, bývalého bubeníka Limba!) doplňuje trojlístek výjimečných osobností: ukrajinský kontrabasista Taras Voloschuk, saxofonista a basklarinetista Pavel Hrubý a ostřílený trumpetista František Kučera. Kapela zahájila novinkovou kompozicí, která ale ještě nemá název, a bylo jasné, že jejich vystoupení bude zážitkem – výrazný, až minimalistický motiv, lahodné souzvuky dechových nástrojů (v tomto případě basklarinetu a trubky s dusítkem), spolehlivě tepající a flexibilní rytmika, výrazně nápaditá a harmonicky bohatá sóla! Ve skladbě „Muži“, jíž si Limbo připomnělo již desetiletí svého působení na jazzové scéně, exceluje v nádherné overtuře basista Voloschuk a v průběhu mistrně vystavěné kompozice pak také emočně jímavými sóly Hrubý na tenorsaxofon a Kučera na trubku. V „Tango pro Gila“ (myšleno Evanse) bere basista do ruky střídavě také smyčec, aby podmaloval barevné souzvuky a sóla basklarinetu a křídlovky, přičemž hudba pozvolna graduje a košatí (podobně jako ve slavném „Las Vegas Tango“). V „Nahém rabínovi“ se pak naplno projeví to, co jsem doposud cítil především v Hrubého hře: inspirace tradiční židovskou hudbou! Tahle rozverná, svižná, klezmerem šmrncnutá skladba působila opravdu osvěživě a odlehčeně. Stejně tak prosluněný „Tanec na pláži“ s perkusivním úvodem všech protagonistů. Naléhavěji a silněji tak mohly vyznít emotivně hlubší kompozice. Z nich uvedu především skladbu pod zdánlivě podivným názvem „Mandibula“ (což je latinské označení pro „dolní čelist“), kde Hrubý exceluje ve hře na sopránsaxofon a Černák zahraje, nikoli jen zabubnuje nádherné sólo! Závěr nadmíru vydařeného koncertu souboru Limbo pak patřil šťavnaté a energické poctě Charlesu Mingusovi „Karlíkovi z lásky“.

A aby toho nebylo málo, v průběhu večera se představil basista Voloschuk dvakrát sólově, zcela sám – poprvé to bylo s uragánem boogie-woogie, podruhé s neuvěřitelně virtuózními variacemi J.S.Bacha!
Zatímco Limbo se nechávalo inspirovat prvky tradiční židovské hudby, ale jen v některých skladbách a mnohdy pouze zabarvením a náladou Hrubého sól, trio INVISIBLE WORLD na tradiční, etnické hudbě přímo staví svůj nezaměnitelný zvuk. V jejich případě se jedná o hudbu ze Středomoří, a to především díky italskému hráči na bandoneon Daniele di Bonaventurovi. Ostatní dva členové tria, David Dorůžka s akustickou kytarou a kontrabasista Tomáš Liška se v takto provoněném jazzu cítí evidentně jako doma, takže hudba Invisible World je velmi křehká, prosluněná, cituplná, zároveň však právě díky bandoneonu i horkokrevná a emočně bouřlivá. Což bylo dobře, protože Dorůžka je přece jen typem introvertního hráče, který emoce drží na uzdě, a Liška využívá kontrabasu více jako harmonického nástroje a prohlubuje jeho barevnost. Ale protože se jeví být lídrem tria (koneckonců trio dostalo název podle jeho debutového alba z roku 2009), samozřejmě i občas virtuózně zasóluje, stejně tak Dorůžka, jenž navíc experimentuje se zvukem akustické kytary třeba tak, že na struny připevní dětské sponky do vlasů. Jenže mi připadá jeho hra příliš nenápadná, navzdory jeho hráčské nápaditosti a umu. Ovšem bandoneon se v rukou Bonaventury mění v sopku, chrlící celou škálu emocí, a troufám si tvrdit, že snese srovnání s králem tohoto nástroje Astorem Piazzollou! Kromě prověřených skladeb z Liškova debutu („Bonami“, „Alegría en masca“, „River Way“, „Etherix Moments“, „Forever Lost“ a další) zazněla také premiéra novinky „Winter Dance“ (tak trochu jako raný Oregon), instrumentální verze písně „Aby mě miloval“ z letošního alba Marty Töpferové s Tomášem Liškou „Milokraj“ a také kubánský hit „Rabo de nube“ ministra kultury Silvia Rodrígueze, jenž je nazýván „kubánským Johnem Lennonem“.
Festival Jazz Goes To Town se zítra stěhuje na poslední dva dny do Kulturního centra Aldis. Letošní koncerty v Divadle Drak považuju za mimořádně podařené a nejsem jediný, kdo má pocit, že všechny kapely tady hrály své nejlepší sety a některé dokonce překonaly samy sebe!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*