Druhý den mezinárodního festivalu JAZZ GOES TO TOWN přivedl 15.října do Divadla Drak dva soubory, které stojí na opačných pólech způsobu jazzového vyjádření, přesto se zcela organicky a logicky doplňují a dokazují neuvěřitelnou živoucí sílu této hudby. Jedním pólem je bouřlivá emocionalita a živočišnost, druhým pak melancholie a citovost, přičemž obě polohy však nepostrádají to nejpodstatnější, co činí jazz srozumitelným mezinárodním jazykem: vřelost a upřímnost!

První zmíněný pól zastupuje MAINUGIN QUINTET, pozoruhodný soubor dvou Rusů, otce a syna Vadima a Stanislava Mainuginových, pianisty a saxofonisty, kteří se obklopili trojlístkem českých jazzmanů: basistou Petrem Dvorským, bubeníkem Ottou Hejnicem a Bharatem Rajnoškem, jenž tady střídá hlavně trubku a flétnu. Při jejich vystoupení jsem si kladl otázku, co to vlastně znamená v jazzu být 1.ligou a pak tou ostatní, nižší – je to v umělecké kvalitě nebo v lepších podmínkách (hlavně materiálních) či v něčem jiném? A nakonec jsem si odpověděl, že je to přece fuk, hlavní je, že mne ty nižší ligy baví nějak víc! A mám čím dál neodbytnější pocit, že na rozdíl od světových hvězd (vzešlých hlavně z kolébky jazzu) tihle „outsideři“ pouze jazz „nerecyklují“, ale posouvají ho dál! (Nebo „pouze“ jinam?!…což ale nemusí být nutně slepá ulička, jak se často tvrdí…)

Rusko-český kvintet spustil hned na úvod svižný, funkově zabarvený „Karlův most“, autorský vklad otce Mainugina. Jeho elektrické piano (a nejen tady) znělo hancocovsky. Syn Mainugin pak „vystřihl“ první ze svých emotivně bohatých tenorsaxofonových sól, jež jsou místy vypjaté a doslova „rozpálené do běla“, ale nikdy nepostrádající onu slovanskou vřelost a teplo. Následovala „Happy Illusion“, první z vynikajících Rajnoškových kompozic, kde přichází ke slovu jeho křídlovka. A jeho hra na tuto „baladickou“ trubku znamenala jeden z vrcholných zážitků večera! Druhým zážitkem byl Dvorský a jeho kontrabas – dlouho jsem neslyšel tak úžasná sóla v jeho podání (pokud vůbec, protože vloni tady na festivalu hrál s Kalfusem, a bez jediného, třeba jen kratičkého sóla!). Syn Mainugin v této dynamicky proměnlivé baladě vzal do úst sopránsaxofon a tehdy ono „slovanství“ bylo ještě patrnější. Kvintet nápaditě střídal nástrojové kombinace, a tudíž zvukové barvy. Příkladem budiž Vadimova „Balada Čajkovskému“, jež zkřehla díky akustickému klavíru a souzvuku Stanislavova tenoru a Rajnoškovy flétny. A musím s chutí dodat, že díky Rajnoškovi se v českém jazzu konečně objevil flétnista minimálně evropského formátu! Ve skladbách na bluesovém základě se také naplno projevilo až coltraneovsky bohaté výrazivo v tenorsaxofonové hře Stanislava Mainugina a kvintet se například v „Blues černého chleba“ proměnil v doběla rozpálený „sejšnový vodvaz“, když celou skladbu postavili na známém tématu z Burlaků na Volze! V lídrově kompozici „Stasovi“ (čili věnované synovi) se všichni protagonisté vystřídali v excelentních sólech v rytmu latino-jazzu a zde Otto Hejnic naplno prokázal, že je na české jazzové scéně vskutku jedinečným bubeníkem. Jeho bicí nejsou pouze nositelem rytmického pulsu, ale fungují i jako další harmonický nástroj! V závěrečné hard-bopovce „Quasi tutto“ si spolu notovaly Stanislavův tenor s Rajnoškovou altkou a jejich sólové palby byly až smrtící…

…Abych byl posléze oživen notnou dávkou cituplného člověčenství v podobě koncertu JAN SPÁLENÝ TRIO. S kontrabasovou tubou Filipa Spáleného a trubkou (především křídlovkou) Michala Gery zpívá Jan Spálený od elektrického piana jako Tom Waits či Randy Newman – syrově, úsporně, emotivně, dýchavičně, hrubě, kvílivě, bručivě, chraptivě a především s nesmírnou až vesmírnou melancholií a mnohdy smutkem, jenž doslova drásal. Lídr hodně vzpomínal, ostatně na to má právo jako člověk, který vstoupil do sedmé dekády svého života, a hlavně jako člověk, který má co říci. Zpíval již notoricky známé věci ještě z repertoáru ASPM blahé paměti, ať už to byly takové fláky, jako „Hotel Štístko blues“, „Suzanna“ (vzpomínka na zmrtvýchvstání pozdější šansoniérky Leny Pešákové), „Jsi trochu povadlá“, „Zavolej jen moje jméno“, „Cínový vojáček“ (nemohl nevzpomenout na Petra Kalandru), „Posedlej Alois“, waitsovka „Dnes opouštím přístav“ (což Jan Spálený uvedl slovy: „Nejdřív musím bojovat s běsy, které jsou ve mně, abych se mohl usmívat na blízké a na lidi okolo mě…“), „Bojler blues“, „V ulicích je déšť“ (jemnůstka původně od Randyho Newmana), „Skandál“ (s textem nedostižného Pavla Kopty), „Asi v tom bude nějakej háček“, „You Are So Beautiful“ (zlyričtělý Billy Preston), křehounké „Loudání“ a samozřejmě majstrštyk ze všech nejzářnější „Špitál U sv.Jakuba“ (čili slovutné blues „St.James Infirmary“). Všechny písně však byly oholené „až na dřeň“, s nádhernými vyhrávkami tuby a křídlovky a občasnými skvostnými sóly. Vystoupení tria mělo neopakovatelnou atmosféru, jakou jsem ještě na tomto festivalu nezažil…

Related Posts

2 komentáře

  1. Jan Hocek

    Samozřejmě, však první den už tady je, a další budou následovat… :)

    Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*