V sobotu 3.srpna proběhl v Hradci Králové již pátý ročník NÁBŘEŽÍ JAZZOVÉHO, jež je součástí multiuměleckých letních aktivit na Eliščině a Smetanově nábřeží, mimochodem nedávno zrekonstruovaným pro volný čas občanů. Na dvou scénách vystupovaly kromě domácích souborů (Blues Mac, Jazz Police a JH Big Band) také znamenité soubory OSTAŠ z Trutnova a DORIS & THE SWINGIN´BASTARDS z Prahy.
„Jakoby se potkával J.S.Bach se Zawinulem a Pink Floydy…“, tak charakterizují sami muzikanti z kapely OSTAŠ svou hudbu. Každopádně je jejich „instrumentální barokní jazz-rock“ na naší scéně jedinečný. A to již bezmála 20 let! Název skupiny vzešel ze stejnojmenného tajemného skalního útvaru, nenápadně ukrytého v lese na vrcholu vévodícího kopce kousek od Police nad Metují. Naštěstí Ostaš nejsou tak zcela nenápadně skryti – vystupovali již na festivalech dokonce v Polsku, Bulharsku, Turecku a Francii! V roce 2003 vydali zatím jediné (?!) album, na kterém hostovali i saxofonista Marcel Bárta a Miloš Dvořáček s perkusemi. Za klávesovými nástroji tehdy seděl varhanní koncertní mistr Martin Matyska, takže sound byl více „baroknější“ než tomu je dnes, kdy hraje Václav Kramář, také umný skladatel. Sestavu doplňují bubeník Radek Mikeš, kytarista Michal Koudelka a baskytarista Tomáš Katschner, jinak organizátor trutnovského festivalu Jazzinec. Ostaš v mnohých skladbách (např. „Bachovka“, „Ostravská“) evokují art-rockové Focus z raných 70.let (vše podstatné v jazzové, rockové i soudobé hudbě bylo řečeno právě v této době, to mi nikdo nevymluví – počítaje v to i konec 60.let), mimochodem mé milované oblíbence. Včetně organických kytarových sól a´la Jan Akkerman a podobně pestré kompoziční stavby, napájené jazzovými a klasickými motivy. Ve skladbách, kde zaznívají výrazněji folklórní prvky („Ruská“, „Francouzská“, „Bulharská“), připomínají legendární slovenskou Fermátu, a velmi osvěžující je zde použití akordeonu (Katschner) či klarinetu (Koudelka). Nejpropracovanějšími kompozicemi se pak zdají být ty, které napsal dávný člen Ostaše Jiří Kadeřábek, dnes renomovaný skladatel filmové, symfonické a soudobé vážné hudby komorní: „V kompresoru“ (zde se sice kontrastně, ale přesto organicky snoubí nejen jazz, art-rock a klasika, ale také latina!) a „Pozdrav ze Žiliny“ (fermátovské folklórní sazby, jež berou přímo dech!). Ostašovce bych vydržel poslouchat hodiny a hodiny!
Na opačném pólu pak stojí pražští DORIS & THE SWINGIN´BASTARDS, hrající „jazz z doby, kdy byl ještě mladý“, jak se nápaditě vyjádřila zpěvačka a skutečně velký talent Doris Lamošová, jež se zhlédla hlavně v Bessie Smith a Billie Holiday. Ta ještě se svým dvojčetem Sophií účinkuje ve funkové kapele The Lamas (mimochodem Sophie se v Hradci králové představila také, její projev byl swingověji uhlazenější). Swingoví bastardi, doprovázející zpěvačku Doris, je klasický kvartet se saxofonem (Jan Pospíšil), kontrabasem (Pavel Šlosar), malými bicími (Dušan Černák) a pianem (Miroslav Lacko). Lacko mne svým výkonem nadchnul – jeho sóla byla nápaditá a neomezená pouze na swingový rytmus a synkopy. Však je to univerzální hráč, rozkročený mezi Melody Makers Ondřeje Havelky a experimentálně elektronickými Hi-Fi Petra Wajsara! Doris Lamošová mne „odvařila“ vyzrálou interpretací skandální písně z repertoáru „první dámy blues“ Bessie Smith „My Daddy Rocks Me“! Bravo, slečno!
A bravo organizátorům takového jazzomilského počinu!
Foto: Patrick Marek