Jeden z největších hudebních zážitků života mi připravil svým koncertem rumunský saxofonista NICOLAS SIMION dne 13.července 2013 v kostele v malé banátské vísce Brebu Nou kousek od Garany v rámci tamního mezinárodního jazzového festivalu (viz. „Reportáž z hor, kde dávají dobrou noc vlci a jazzové hvězdy – Kostelní intermezzo“). Narodil se v roce 1959 v malé transylvánské horské vesnici Dumbravita v Karpatech. Od roku 1989 však žije mimo svou rodnou zemi, nejdříve ve Vídni, nyní v Kolíně nad Rýnem. Když se zde po 30 letech setkal s legendárním pianistou Jancym Körössym, u něhož Simion začínal a který emigroval již v roce 1970, ten prohlásil: „Plamen stále hoří!“ Následující rozhovor o onom plameni, který dokáže zažehnout právě jazz, mi Nicolas Simion poskytl bezprostředně po koncertě, a to před kostelem, kde se však duše s tělem tentokrát nehádala…

CO ZNAMENÁ PRO JAZZOVÉHO MUZIKANTA TAKOVÉ PROSTŘEDÍ JAKO JE KOSTEL?

Kostel je úžasný prostor, ohromný, a tím nemyslím rozměry. Je spolutvůrcem koncertu, neboť já jako muzikant musím adaptovat jeho spiritualitu do své hudby, čemuž se samozřejmě nemíním bránit. Také zvukově je to tady jiné, v kostelích bývá většinou výborná akustika. A posluchače nutí víc poslouchat. A lépe poslouchat. Rád vystupuju v kostelích, mám tam blíž k lidem. Kostel je nejlepší koncertní sál, jaký znám, a to jsem vystupoval snad všude. A nezáleží vůbec na tom, zda je evangelický, nebo rumunský ortodoxní, či katolický. Speciálně tento kostel je pro mne především géniem loci Banátu, je jako muzeum života, paměť lidí z tohoto neobyčejného kraje, lidí otevřených kráse. Toto všechno snad bylo i v mé hudbě.

FREE-JAZZOVÝ SAXOFONISTA ALBERT AYLER V 60.LETECH PROHLAŠOVAL, ŽE HUDBU NEHRAJE ON, ALE SKRZE NĚHO PROMLOUVÁ BůH. MÍVÁTE TENTO POCIT TAKÉ?

Ne zcela. Pouze něco, jen část, protože nejlepší momenty přicházejí až v dialogu s posluchačem. Není to tudíž dialog s Bohem nebo Ježíšem, ale s posluchačem. A v takovém dialogu pak může být přítomen On.

POCHÁZÍTE Z KARPAT, Z TRANSYLVÁNSKÉHO VENKOVA. JSOU HORY PRO VÁS JAKO MUZIKANTA NĚCO PODOBNÉHO JAKO KOSTEL?

Ano, je to podobné místo…To je zajímavá otázka, příroda a muzika…hory a člověk…Každopádně cítím, že lidé z hor, lidé obklopeni přirozenou krajinou jsou silnější a vnímavější než lidé z měst. Ale to si myslí každý venkovan. (smích)

VAŠE HUDBA JE NEPOPÍRATELNĚ SPIRITUÁLNÍ, JE V NÍ CÍTIT VLIV BARTÓKA, ENESCUA A TAKÉ TŘEBA RADULESCUA, SOUČASNÉHO SKLADATELE. HRAJETE ČASTO S AMERICKÝMI JAZZMANY. JAK ONI TAKTO OVLIVNĚNÝ JAZZ VNÍMAJÍ?

Je to velmi odlišné, samozřejmě, jazz má u nich mnohem delší tradici, pro ně je to vlastně lidová hudba. Vyrůstali s ní, žijí s ní, jazz má pro ně afro-americké kořeny, pochopitelně. Pro mne je jazz v podstatě způsob, jak uchopit mou lidovou hudbu, jak do jazzu dostat prvky folklóru z Balkánu, Rumunska, Transylvánie. Chci jen dělat svou hudbu, dobrou hudbu.

ALE TŘEBA WYNTON MARSALIS TVRDÍ, ŽE POKUD JAZZU CHYBÍ ONY AFRO-AMERICKÉ KOŘENY, UŽ TO NENÍ JAZZ!

Oúúúú…(vylekal se a následovala obranná reakce…)

ALE JÁ S TÍM HLUBOCE NESOUHLASÍM. NEHLEDĚ NA TO, ŽE PRÁVĚ Z BALKÁNSKÉ HUDBY, Z HUDBY BARTÓKA, CÍTÍM BLUES!

Blues je samozřejmě afro-americká lidová hudba, to jim neberu, jistě…Avšak většina velkých jazzových hudebníků přetavila blues, a to se netýká jen blues, do mezinárodního hudebního jazyka, srozumitelného pro všechny lidi, bez ohledu na to, kde žijí. A blues je stále jen hudba, a hudba je hudba. Když je smutná, vnímají ji všichni lidé stejně, a to smutně. Samozřejmě, že jazz jinak vnímají Američané, a jinak Evropané. Můžeme vést spory, zda jsou američtí jazzmani lepší než ti z Evropy co do instrumentální a technické dovednosti, ale nejdůležitější je v jakékoli hudbě srdce. To, co do toho hráč vloží ze sebe. Přitom nemusí být zrovna top. Víte, já jsem v jazzu autodidakt. Studoval jsem klasickou hudbu a jazzové lekce jsem bral skrze poslech především desek a sem tam taky koncertu, když do Rumunska zavítala nějaká jazzová hvězda. Až ve Vídni, to mi bylo už třicet, jsem poznal naplno, co je to jazz.

VÁŠ ZPůSOB HRY NA SAXOFON, PŘEDEVŠÍM ZVUK VAŠÍ SOPRÁNKY, JE JEDINEČNÝ – ZNÍ ZCELA JINAK, NEŽ TŘEBA GARBARKOVA ČI SURMANOVA. JAK JSTE TOHO DOSÁHL?

Děkuju. Začal jsem s klarinetem, ten je velmi blízký sopránsaxofonu. Klarinet je náš rumunský národní nástroj a my, Rumuni, po něm odjakživa hladovíme! Hrál jsem také hodně na tarogato, což je maďarský lidový nástroj. Nějak jsem je cítil přirozeně, a tudíž po svém. Později jsem začal hrát na saxofon a v tu chvíli jsem musel nutně trochu imitovat ty saxofonisty, které jsem poslouchal, jako Lester Young, Sonny Rollins, John Coltrane, tomu se člověk neubrání. Až posledních pětadvacet let zkouším hrát své věci, jež jsou ovlivněné naší tradiční hudbou, takže se mohu vyjadřovat svým vlastním hudebním jazykem. Můžu být sám sebou!

DĚKUJI VÁM ZA ROZHOVOR A ZA ÚŽASNÝ HUDEBNÍ ZÁŽITEK, KTERÝ JSTE NÁM, POSLUCHAČůM, POSKYTL. A JEŠTĚ V BUDOUCNU POSKYTNETE!

Jan Hocek
(Děkuji za pomoc Barce Fabiánové!)

Foto: Patrick Marek

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..