Čtvrtý, tudíž poslední festivalový večer (14.července) v rumunské Garaně otevřel domácí JAZZYBIT, sice hrající teprve od podzimu roku 2011, ale přesto díky osobnosti pianisty a varhaníka Teodora Popa (již v roce 2004 se stal rumunským Pianistou roku) úspěšný soubor, jenž do konce letošního roku natočí i své debutové album, který ponese název „Touch The Sky“. Vedle Popova znamenitého piana a Hammondových varhan zněla z pódia až art-rocková baskytara Mihai Moldoveanu a bicí studenta temešvárské Hudební univerzity Szabó Csongor-Zsolta. Některé Popovy skladby připomínají E.S.T. blahé paměti (třeba „Winter Train“), jinak jsou patrny vlivy vážné hudby, soulu, funku, popu a latiny (viz. autorský majstrštyk „Story Of The Heart“). Pro mne velmi milé překvapení, už proto, že to byla také jediná příležitost na festivalu slyšet naživo nefalšované hammondky.
Rumunský jazzman NICOLAS SIMION se opět blýskl znamenitým výkonem, oproti včerejšímu koncertu v kostele se k jeho (kon)geniálnímu kolegovi, kytaristovi Sorinovi Romanescu, přidal o generaci starší bubeník Eugen Gondi, žijící však v Nizozemsku. Ostatně Simion již také nežije ve své rodné vlasti, v roce 1989 přesídlil do Vídně (to mu bylo 30 let a jeho výjimečnost již zdaleka přesahovala domovinu) a o osm let později zakotvil v Kolíně nad Rýnem, kde úzce spolupracuje s dalšími „emigranty“, Dusko Goykovichem a Lee Konitzem. Jako lídr dosud natočil 12 alb, nahrával s dalšími veličinami světového jazzu, jako např. Lonnie Plaxico, Tomasz Stanko, Nils Wogram, Christian Muthspiel, Ed Schuller a Mal Waldron! Trio začalo několika standardy s tenorem, ale v okamžiku, kdy Simion vzal do úst sopránku, začal se opět odehrávat výjimečný hudební zázrak! Protože se sopránsaxofonem, na který tento hráč dokáže evokovat různé tradiční balkánské dechové nástroje, vstupují do hry jeho transylvánské kořeny, Bartók a Enescu. V kompozici pod signifikantním titulem „Transylvania Mood“, jež vznikla na půdorysu tradiční lidové písně, vybuchne nejdříve dialog mezi saxem a kytarou, posléze osamocená kytara, aby pak usedl Simion k pianu a trio začne vytvářet velmi sugestivní hudební materii s psychedelickým oparem, spirituálně zabarvenou, s dramatickou klenbou, vyjadřující odvěký zápas člověka s přírodou a boj ducha s tělem. Obecenstvo bylo jako u vytržení, a po posledním tónu reagovalo bouřlivě…
…aby si poté pořádně zatančilo, prožilo hudbu také fyzicky, a to při setu THE ELECTRIC TRIA, ve kterém se od svého elektronického aparátu a sestavy klávesových nástrojů představil BUGGE WESSELTOFT, od remixérů a perkusí JOE CLAUSSELL a od tenorsaxofonu ILHAN ERSAHIN. Tudíž ta samá sestava, která nyní také koncertně doprovází Erica Truffaze (pod názvem Bugge´n Friends). Wesseltofta jistě netřeba představovat, ale rád bych se zmínil o jeho spoluhráčích. Claussell pochází z Brooklynu (New York), z početné portorikánské rodiny, dnes proslulý DJ, vyhledávaný remixér (byl to on, kdo remixem zapomenutého hitu „Feeling Good“ odstartoval obrovský zájem o Ninu Simone!), také producent a perkusista (spolupracoval např.s Mino Cinelu). Ersahin se narodil v roce 1965 ve Švédsku tureckým rodičům, získal stipendium na Berklee a po studiích přesídlil do New Yorku, kde hraje třeba s Wallacem Rooney, Cameronem Brownem a Eddiem Hendersonem. Jejich vystoupení byl jeden jediný tok výrazně elektronického jazzu, s psychedelickými mračny, žádné duc-duc (ačkoli v rytmickém spodku bylo přítomno techno či drum´n´bass), ale přesto (a nebo právě proto) s tanečním potenciálem jaderné síly! Jakýsi „psycho-jazz“ vyvolával v posluchačstvu nejprve záchvaty vlčího vytí (skutečně!!!), posléze se až děsivě rozpohybovalo (navzdory odporu ochranky se část přemístila přímo pod pódium) a pak už to byl nekonečný a pořádně barevný trip! Muzikanti přitom nad sebou neztráceli kontrolu, navzájem se poslouchali, komunikovali, takže hudební tok se neustále přeléval, kypěl, bouřil, tišil se, hrozil i hladil a jazzovou notu úspěšně zachraňoval teplý tón tenorsaxofonu. Fakt nářez!
Závěr celého festivalu připadl kvartetu švédského bubeníka MAGNUSE ÖSTRÖMA a ti se toho zhostili na jedničku. Byla to ta samá sestava (ještě Andreas Hourdakis – kytara, Daniel Karlsson – klávesy a Thobias Gabrielson – bass), jež natočila zatím jediné Öströmovo album „Thread Of Life“ (ACT Music 2011), z kterého samozřejmě pro svůj set čerpali nejvíce. Výhradní autor a kapelník k tomu dodává: „Název alba znamená energii, která udržuje vše živé, a také dodává mé hudbě jiskru. Ale musíme si být vědomi toho, že je to jen tenká nit, která může být každou chvíli odříznuta, takže bychom měli dobře pečovat o náš čas zde na Zemi a o lidi kolem nás a samozřejmě také o prostředí, které nás obklopuje.“ A z jeho hudby je tato životní filozofie skutečně patrná, cítíte v ní dnes tolik vzácné rovnítko mezi uměním, životem a tvůrcem, ačkoli stylově je poněkud diskutabilní. Mnohdy se neubráníte pocitu, že jde o vyvolávání ducha Esbjörna Swenssona, ale to by koneckonců ani nevadilo. Spíše se ukazuje, jak byly pro zvuk E.S.T. Öströmovy bicí stylotvorné a nepostradatelné. Hudba jeho souboru je podstatně tvrdší, mnohdy až art-rocková (a´la King Crimson), tudíž energičtější, méně skandinávsky jazzová. Minimalistické postupy však zaznívají stejně výrazně, ne-li výrazněji, totéž se týká i dynamických změn, zhušťování a umné gradace. Kromě piana a elektronických kláves zazněly také varhany, baskytarista se často věnoval různým samplerům a hejblátkům, takže ještě posiloval elektronický sound kapely. V „Road To Eternity“ se blýskl kapelník neuvěřitelným sólem, což se dalo očekávat a moc bychom se zlobili, kdyby se tak nestalo! Jedním slovem to byla JÍÍÍZDA…(Mimochodem, Magnus Öström se 27.října chystá do Prahy!)
17.ročník jazzového festivalu na Vlčí hoře sice skončil, ale celý rok se máme nač těšit! Příští rok bude Garana plnoletá…a dozajista ještě sladší!
Fotogalerie z posledního večera:
