Druhý festivalový večer (pátek 12.července) otevřela rumunská zpěvačka IRIINA POPA se svou kapelou THE SINNERS (Cornel Cristei – klávesy, Julian Vrabete – baskytara, Relu Bitulescu – bicí). Zazněl poměrně slušný pop-jazz, Popa připomínala vokálním projevem Macy Gray a svým zjevem holčičku z japonského komiksu manga. Troufla si i na standardy, třeba „My Funny Valentine“ interpretovala po svém, s vervou a využila náležitě svého hlasového rozsahu, a tudíž plného výrazového rejstříku. Chvílemi připomínala kabaretní divu, uměla však i zdárně scatovat, ale po půlhodině už to začalo být poněkud monotónní, lépe řečeno nepřekvapivé. Po hudební stránce překročil průměr pouze klávesák (také autor podstatné části repertoáru, viz. poslední album „The Dream“), basák se 6-ti strunnou kytarou nehodlal nijak exhibovat, bubeník jakbysmet – plně se podřídili vedoucí úloze zpěvačky.

Pak už se rozzářil nekonečný úsměv proslulého norského basisty ARILDA ANDERSENA. Jeho kosmopolitní TRIO, s nímž v Garaně vystoupil, tvořili ještě skotský tenorsaxofonista Tommy Smith (vítěz BBC Jazz Awards 2008 v kategorii „2 Heart of Jazz“ a v jeho vlastním kvartetu hraje Kikoski a Hutchinson!) a v Norsku žijící italský bubeník Paolo Vinaccia (který taky není žádné „ořezávátko“, hrál s kdekým a podílel se na stovce alb především skandinávských hvězd!). Troufám si tvrdit, že zde na Vlčí hoře překonali svůj živý výkon, zaznamenaný díky ECM na albu „Live At Belleville“ v roce 2008, díky němuž kapelník získal od francouzské Jazzové akademie cenu „Evropský jazzový hudebník roku“! Arild Andersen tvrdí nejen rytmus, ale zároveň vytváří výrazné melodické linky, zahušťuje sound, určuje dynamiku hudební materie a „sází“ excelentní sóla. Když ho sledujete, máte pocit, že hrát na kontrabas je to nejjednodušší na světě. Tommy Smith v baladičtějších polohách připomíná Garbarka (dojde i jednou na flétnu), ve svižnějších pasážích, jež jsou syceny také free-jazzem, získává trio díky jeho tenoru dobrodružnou dravost a erudovanou fantazii Surmana a jeho tria z raných 70.let. Paolo Vinaccia hraje velmi emotivně, živočišně, v baladách vytváří neobvyklé perkusivní zvuky, ve vypjatých partech bývá zdánlivě mimo rytmus nebo na samé hraně, stačí málo a všechno by se to rozsypalo, a přesto to dokáže udržet na uzdě, byť dosti volné. Strhující set!

Další mezinárodní sestavu představila rumunská zpěvačka LUÍZA ZAN. Její PROJECT doplňuje americký altsaxofonista a flétnista Rick Condit (proslavil se jako sólista v Stan Kenton Orchestra a doprovázel Ellu Fitzgerald!), maďarský kytarista Gyarfas Istvan (mezinárodně znám díky tandemu s britským flétnistou Robinem Ashe-Royem) a basista Berkes Balasz (ten hraje stabilně s maďarskou legendou Vukánem). A hned na úvod „vystřihli“ Coltraneův majstrštyk „Afro-Blue“, následují pak be-bopové vypalovačky, standardy, latina, blues – Luíza Zan je však ve vypjatějších pěveckých partech poněkud hysteričtější, než by bylo zdrávo, dojem však zachraňuje umným scatem. Condit se blýskne několika vynikajícími sóly, Berkes stylem hry připomíná maďarskou legendu Aladára Pege a nad všemi ční eklektická (v tom dobrém slova smyslu) Gyarfasova kytara.

Závěr druhého.festivalového večera patřil britské jazzové legendě No.1, JOHNU SURMANOVI. Již loňskou deskou (cele natočenou pouze jím) „Saltash Bells“ (ECM), která dostala ocenění „Deska roku“, Surman naznačil, že je stále ve formě. Na Vlčí hoře to pak naplno potvrdil! Tady v kvartetu VALHALLA, kde s ním hraje trojlístek mladších norských muzikantů: Erlend Slettevold (piano), Terje Gewelt (bass) a Tom Olstad (bicí). Kapelníkova sopránka je jiná, než třeba Garbarkova, robustnější, zahuštěnější, syrovější, přesto zůstává neamericky melodická – ale severskou melancholii v jeho hře nenajdete, spíše se tady rozpadají skalnaté fjordy v zuřivé bouři. Zato basklarinet je navzdory robustnímu tónu až hladivě melodický, ale nikoli seversky chladný, nýbrž proteplený člověčinou – koneckonců, když sledujete Surmana na pódiu (nebo i mimo něj, třeba v hospodě, kde si dával po odpolední zkoušce čorbu), působí spíše jako bodré stréc a nikoli jazzový stylotvůrce. Valhalla stojí a padá s ním – ne, že by jeho norští spoluhráči byli slabí, ale on je naprosto přirozeně zastiňuje. A rumunský horský chlad také…
Je asi zbytečné závěrem dodávat, že se i tento koncertní večer vydařil!

Fotoreport:

Jeden komentář

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..