ONDREJ KRAJŇÁK vydal nyní u slovenského labelu Hevhetia sólové album s nápaditým titulem „ForevErnest“ a uvozuji nepokrytě svou recenzi tvrzením, že je to jazzová událost roku!
Přitom z alba zní pouze jeden jediný klavír, a navíc jde o skladby z pera (a také, a to je nejdůležitější, ze srdce) předčasně zesnulého fenomenálního romského pianisty Ernesta Oláha, kterého však u nás v současné době nezná příliš mnoho příznivců jazzu (toť moje osobní zkušenost)! Zato Ondrej Krajňák (na albu Krajnak) patří k nynější česko-slovenské jazzové špičce, jeho rtuťovitá a nesmírně bohatá klavírní hra zdobí produkci např. souborů Jazz Famelija Idy Kelarové, Otto Hejnic Trio, Slovak Jazz Trio, Julius Baroš Quintet a dalších sestav (vztahujícím se často k romskému původu protagonistů) včetně vlastního tria.
Pětačtyřicetiminutové album „ForevErnest“ (slovní říčka, která se dá přeložit jako „Navždy Ernest“, taky „Nejvěčnější“ nebo dokonce poeticky „Hnízdo věčnosti“) bylo natočeno v loňském roce ve studiu Svárov u Lukáše Martínka a produkoval ho syn Ernesta Oláha Roman. Obsahuje šest kompozic plus bonusovou Krajňákovu poctu autorovi. A nepamatuji si (od doby, kdy jsem slyšel poprvé Jarrettův kolínský koncert na oné legendární desce od ECM), že by mne tak dostalo sólové piano!
Hned úvodní otvírák, miniatura „Remembrance – Main Theme“, naznačuje, že posluchače čeká jedinečný výlet do hudební lyriky a nadčasové poezie – prostě tak silný lyrický motiv umí napsat snad jen Ennio Morricone! A Krajňák, ten klavírní bouřlivák, který při koncertech (třeba s basistou Fečem jako pohonným palivem) zalévá klaviaturu svým horkým potem, jej zahraje nevídaným způsobem – to se nedá popsat, to musíte zažít! „Never Drying Tears“ by mohl být časem opravdovým jazzovým standardem, má na to silný potenciál, působí až jako extrakt nezapomenutelných baladických motivů, z nichž se posléze vyloupne kvazi-lidovka. „Idol“ je další z balad, jež se zažírají pod kůži, Krajňák zde staví nebeskou pyramidu z bohatých emocí a vcítění a s využitím celé dynamické škály v interpretaci podobně jako Bill Evans blahé paměti. „Solitude“ považuji za hrdou poctu Ellingtonovi – pestře strukturovaná balada, již se Krajňák skutečně nebojí hrát pomalu, protože v tomto tempu se cítí být doopravdy volný a každý tón může doslova „vymazlit“. A ačkoli je stavba této kompozice vlastně minimalistická, její účinek je díky interpretovi maximálně emotivní! Po čtvrté minutě se Krajňák pouští do swingové jízdy (zde si také pobrukuje, jako to dělával i Jarrett a Oláh), aby to poté všechno rozbil, následně zhutnil a v závěru opět lyricky zvolnil. Přesně tak pracoval s hudební materií i Duke. Mistrně vystavěná balada! Ústřední kompozice „Remembrance“ je skutečně lyrický majstštyk, Krajňák zde dokáže přetavit nejen to nejlepší od Morriconeho, ale také Chopina, mistrů bluesového piana Otise Spanna a Memphise Slima, nebo jazzových stylotvůrců Monka a Brubecka. V této baladě je celý život, nejen interpretův, ale lidstva jako takového, které navzdory stále mocnějšímu zlu a sprostotě dokáže ještě vykřesat krásu a naději. Krajňákovo nakládání s hudebním motivem nemá v našich luzích a hájích obdoby! Následující „Why Is It So Hard To Say Goodbye“ je tak trochu šansonová lyrika a´la Jiří Bulis (bohužel také blahé paměti), Krajňák také nepotřebuje exhibovat, a vy se můžete tak těšit na každý další tón, přičemž dynamická a barevná paleta Krajňákova úhozu zdá se být nevyčerpatelná, aniž by ona nesmírná něha intimity jakkoli zhrubla.
Ano, je vskutku těžké říci takovému albu sbohem! Ale s Krajňákovou poctou „Eb Minor Improvisation For Ernest“ album bohužel končí. Vydržel bych ho poslouchat hodiny a hodiny, při této autorské kompozici na závěr jsem si přál, aby nikdy neskončila – je nebývale dramaticky vystavěna z jakýchsi mini témat, často s folklórními prvky, takže do vás tne a nepustí, i když ve finále to až bolí…
Panebože, jak dokáže být svět tak báječným místem k životu, když vzniká taková zázračná hudba!