S Jiřím Vyšohlídem o cestě k jazzu, festivalových vavřínech, umění šokovat, chvále dechu, špatném nátisku a cestě do pekel.

JIŘÍ VYŠOHLÍD – narozen 16.2. 1943 v Hradci Králové, herec, loutkář, režisér, umělecký duch světoznámého Divadla Drak, hudební skladatel, pedagog, performer, klarinetista a zakladatel legendárního jazzového „souboru“ 80.let Ventil Duo. A právě o tomto duu, které tvořil ještě flétnista Martin Brunner, bude především následující rozhovor.

Vy jste začal s dixielandem. Kdy došlo k onomu obratu k moderním podobám jazzu?

Dixieland mne tehdá úplně vzal, učaroval, začal jsem ho hrát ještě na gymplu a všechna ostatní hudba byla passé, bylo to fuj. A pak jsem zaslechl Brubecka a Mulligana s Bakerem a řekl si: Hernajs, vždyť je to stejně pěkná a vlídná muzika jako dixík! A odtud jsem pomalounku, postupně začal objevovat další podoby jazzu, až k tomu původně nejodpornějšímu free-jazzu.

Pak přišel AUS, čili Armádní umělecký soubor, což zní hrozně. Ale pro vás, jako jazzmana, to mělo zasádní význam.

Já už jsem byl sice nasměrovanej, od swingu až někam k Parkerovi a Gillespiemu, ale setkal jsem se tam s vynikajícími muzikanty, jako třeba Petr Král, Večeřa, Jirka Urbánek, Láďa Figar, Ruda Březina, hlavně Ostraváci. Hráli jsme v malých sestavách, jamovalo se, já na tenora a dost jsem se tam toho naučil. Ten první rok jsme veřejně sice jazz moc nedělali, měli jsme takovej kvartet a hráli jsme hlavně písničky, tehdejší šlágry, hlavně jsme vystupovali na posádkách. Zpíval s námi třeba Jirka Štědroň a šansoniérka Havlíčková z Reduty. Druhým rokem už to bylo lepší. Ten kvartet zrušili a my jsme přešli do tzv. Big bandu, což bylo deset, jedenáct lidí, já tam hrál baryton a aranže nám dělal Jaroslav Celba, vynikající jazzový aranžér, nedávno bohužel zesnulej. A znělo to skvěle.

Po vojně jste se vrátil do Hradce Králové.

Ano. A zrovna tam končila jediná pořádná jazzová kapela. Tak jsem tam tak nějak stále lovil různý spoluhráče a až někdy po 10 letech se objevil Martin Brunner a bubeník a basista v jednom Pavel Hubáček. A to byl takovej předobraz Ventilu. Pavel se pak vrátil k výtvarničině a zůstali jsme jen dva.

V roce 1981 tedy vzniklo Ventil Duo. Na jaře 1984 jste na 1.ročníku Československého jazzového festivalu v Karlových Varech, kde soutěžilo na 14 souborů, získali v kategorii moderní jazz 1.místo! Ty tři roky předtím jste hráli jen v Hradci?

Ano, v Hradci a okolních městech, ale ze začátku to bylo především na vernisážích. Pak jsme udělali ty zkoušky u umělecký agentury a objížděli jsme hlavně mládežnický kluby.

V roce 1984 Ventil Duo triumfoval podruhé, a to na Jazzovém festivalu v Kroměříži, kde jste zvítězili v souborné hře. Všem jste vyrazili dech! Ale už ve Slaném o dva roky dříve jste šokovali publikum parafrází parkerovské pecky „Au Privave“ tím, že jste na to naroubovali moravskou lidovku a vznikla tak „Mamka moja-na privatě-plakali“. Přinesli jste do jazzu nadsázku, humor. A pak v roce 1985 jste natočili jediný nosič, EP s pěti skladbami, a to v pantonské edici Mini Jazz Klub, ve vašem případě č.42. A tam opět podivné tituly, jako „Vesele v přechodu“, „V domě straší duch“, „Myší taneček“. Jak ty skladby vznikaly? Měli jste již daný motiv a ty názvy vznikaly před nebo až poté, co z toho díky improvizaci vylezlo?

Jak kdy, ale většinou šlo o spontánní záležitost. Třeba ve zmíněné „V domě straší duch“ byl původně Ježek a my to pak pojali tak, že jsem do toho vnesl trochu té divadelnosti, nechal jsem se inspirovat těma pakárnama z divadla, který jsem dělal. Měl jsem tady tubu od léků, na kterou se dala hrát melodie, když jsem to překrýval různě prsty a tloukl jsem do toho paličkou. Martin do toho hrál na flétnu, dělal takový ty různý strašidelný zvuky, to on uměl, a taky kapky vody, a najednou tam ta Ježkova melodie byla!

To mne mimo jiné taky zaujalo, že jste uváděn v jazzových análech i jako tzv. Performer. To je teď až skoro nadužívané, módní slovo, nalepuje se na kdekoho. Ale tehdy jste publikum i poroty přímo šokovali!

No, oni byli šokovaní už jen tím, že na pódium vylezli jen dva lidi, jeden měl flétnu, druhej klarinet a různý předměty, a teď tam začnou blbnout! Třeba mi mikrák spadl na zem, a tak jsem si k němu kleknul, pak i lehnul, a hrál jsem takhle! Byli jsme úplně v pohodě. Z tohodle byli šoklí, bylo to jiný, absolutně bláznivý, a ještě k tomu v pouhým duu. V tý době hráli ve dvou třeba Stivín s Daškem, nebo Déczi s Dvořákem, ale tam byla ta kytara, která nahrazuje i rytmiku, ten zvuk je tam skoro jak od početnějšího souboru. Jenže my byli dva dechaři, proto jsme se taky jmenovali Ventil. Hlavní byl u nás dech. A to nejen jako prostředek k hraní na flétnu a klarinet, ale dech jako takový se stával i součástí naší muziky. Měli jsme rádi i zobcovky, hráli jsme třeba na čtyři najednou, každý na dvě. A taky jsem si někdy zahrál na klavír, pokud tam byl na místě – přece jen jsem na něj dva roky hrál v lidušce, i když jsem od něj pak utekl a nechtěl jsem mít několik let s muzikou cokoli společnýho.

Ventil Duo existovalo jak dlouho?

Skončilo to někdy v 90.roce. A bylo to hlavně kvůli tomu, že Martin už neměl čas, vrhl se na podnikání a já byl čím dál víc zaměstnanej divadlem. Ale pak nějak okolo roku 2000 jsme duo obnovili, jenže to já už začínal mít problémy s nátiskem. Rozhodl jsem se totiž nátisk zlepšit, a tím jsem ho odrovnal.

Proč? Nebyl jste spokojen se svou hrou na klarinet? A co se vlastně stalo, že jste pak de facto nebyl schopen už vůbec nijak hrát?

Uvědomte si, že jsem na ten klarinet vlastně hrát vůbec neuměl! Nikdy jsem neměl učitele. Sice jsem měl svůj styl, jenomže ve chvíli, kdy jsem nebyl schopný zahrát všechny svý myšlenky, víte, neuměl jsem je přenýst do nástroje, jsem teda usoudil, že je načase se na klarinet naučit pořádně. Sice jsem něco zahrál, ale měl jsem hroznej limit, a to mě štvalo. A začal jsem nátiskem, protože ten jsem měl samozřejmě jako samouk špatnej, a tím jsem to úplně podělal.

To je zvláštní…

Tohle nemůžou chápat lidi, kteří to nezažili. Ono to fakt vypadá divně, když ti huba začne dělat sama, co chce, a ty to nemůžeš ovlivnit. U mne to nebyla patologicko-fyziologická záležitost, ale mohla za to psychika, bylo to v mý hlavě, nikde jinde. Já jsem předtím fakt to svý tělo vyloženě mučil, to byl masochismus nejhoršího ražení, dokud mi tělo neodmítlo poslušnost. Teď hraju jen na zobcovku, klarinet je už odepsanej, a vypadá to, že napořád. Holt, to je život! Ale to já byl blbej! Způsobil jsem si to sám, dral jsem se někam, kde jsem to přestal být já, a s takovou tou hluchou a slepou vehemencí. A to je pro každýho umělce, nejen pro muzikanta, cesta do pekel.

Ventil Duo ale zůstane jednou provždy jazzovou legendou. A věřme, že vaše amatérské nahrávky, jež se snad mezi jazzofily zachovaly, jednou někdo vyhledá, vyčistí a vydá. Protože pouhá malá vinylová deska, která po vás zůstala, to je opravdu setsakra málo! Já osobně to cítím jako jeden z největších dluhů v našem jazzu. Děkuji vám za rozhovor.

Jan Hocek

 

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*