Pod výmluvným názvem „CROSSOVER“ vydal u labelu ArcoDiva své debutové album příležitostný soubor IRVIN_EPOQUE. Tvoří ho talentovaný klarinetista IRVIN VENYŠ a zkušený EPOQUE QUARTET, přičemž ve dvou skladbách tento poměrně neobvyklý kvintet rozšiřuje ještě kontrabasista David Pavelka.
Irvin Venyš je navzdory svému mládí držitelem již mnoha ocenění, absolvoval nejen brněnskou konzervatoř a pražskou AMU, kde nyní působí dokonce jako pedagog, ale také roční stáž na slovutné Conservatoire Supérieur de Musique at Danse v Paříži, a to v prestižní třídě Michaela Arrignona. Epoque Quartet vznikl již v roce 1999, také z vášně čtyř klasických hráčů pro jazz, rock a funk. David Pokorný (housle), Vladimír Klánský (housle), Vladimír Kroupa (viola) a Vít Petrášek (violoncello) tak vytvořili smyčcový kvartet, jenž se označuje dnes byť tolik módním, ale přece jen výstižným termínem „crossoverový“. Epoque už stačil spolupracovat třeba s Georgem Mrazem a Bennym Baileym, letos 26.dubna vystoupili společně s triem pianisty Martina Brunnera v jeho jazzové svitě „Morning Walks“, a to v přímém přenosu z pardubického Divadla 29 pro celou síť Evropské vysílací unie (EBU)!
Album „Crossover“ otevírá kompozice „Babadag“ (pro klarinet a smyčcový kvartet) Sylvie Bodorové z roku 2010. Tato naše současná nejrespektovanější skladatelka se inspirovala rumunským folklórem a živoucím uměním lidových klarinetistů. Babadag je malé město v Rumunsku, odkud pocházeli mnozí Rómové, se kterými se skladatelka potkala při svých pobytech na Slovensku a jejichž hudbu v útržcích pak zakomponovala do skladby. Bodorová k tomu dodává: „Klarinet má pro mne dvě polohy – ta prvá je vrcholně virtuózní, bravurní, strhující, čardášově motorická. Ta druhá poloha je velmi nostalgická, zádumčivá a lyrická.“ Smyčcový kvartet tady zní místy jako rozpálená cimbálovka, také dokáže zastat funkci perkusí, stejně tak je klarinet využit ve všech polohách a barvách, čehož se všichni protagonisté zhostili beze zbytku.
„Clarinettino“ (Concertino pro klarinet a smyčce, op.11) Ondřeje Kukala je naproti tomu zcela z jiného hudebního světa. Tato nejdelší kompozice alba (přes 13 minut) získala již v roce 1994 Cenu Classic, původně ale ve verzi pro smyčcový orchestr. Stěžejní a patřičně výrazný motiv je až mozartovsky silný (a nebojím se říci: duchovní), v hudebním toku se s ním pracuje až s geniální variabilitou, gradací a s využitím kontrapunktu, nechybí minimalistické plástve ani vysloveně meditativní plochy – ale nikdy to neztratí onu mozartovskou zpěvnost. Poté vybuchne spodní proud, tvořený violoncellem a hostujícím kontrabasem, je to doslova žhoucí magma, nad nímž se klene teskný klarinet, který ani ve vyšších polohách neztrácí udivující emoční čistotu a zvukovou přirozenost. Skutečně znamenitý kus!
Nejmladší z autorů, přítomných na CD, je Jan Dušek (ročník 1985). Přesto se již může pochlubit řadou ocenění – např. za hudbu k němému filmu „Dítě ghetta“ získal v roce 2011 Cenu veřejnosti v soutěži Nuberg (soutěž pro mladé skladatele, kterou organizuje Komorní orchestr Berg). Jeho autorský vklad do projektu Venyše s Epoquem se zove „Meanwhile“ (pro klarinet a smyčcový kvartet) a autor jej charakterizuje „jako nasednout do vlaku a nechat se unášet krajinou, pozorovat povědomá místa a vídat je pak znovu, na jiném místě a v jiném světle…“ Je to v podstatě tříšť mikrotémat, nálad, emocí, všechny složky jsou vyvážené, klarinet je tady organickou součástí zvukové masy, nedere se do popředí. O to víc vynikne Venyšův cit pro tvorbu tónu, který nemá u nás podle mého názoru srovnání (záměrně jsem nepoužil výraz „konkurenci“). Máte pocit, že mu vzniká přímo v srdci.
Nápaditá slovní hříčka se skrývá pod titulem další skladby „MetaFolkPhoses“ (pro klarinet a smyčcový kvartet), již napsal další z uznávaných mladých skladatelů Tomáš Pálka. Jde o výsostně uměleckou metamorfózu folklóru, ačkoli jsou zde výrazně čitelně citovány nápěvy některých lidových písní z jížní Moravy a Slovenska. Ty jsou však konfrontovány s rozšířenou tonalitou a dalšími atributy soudobé hudby, takže se dostávají do sféry vyjádření autorova vztahu k duchovním hodnotám. Pálka v této souvislosti hovoří v bookletu alba o nižší hudební dynamice a statickém plynutí hudebního času jako o nejdůležitějších parametrech svého díla, což umožňuje jednodušší strukturu kompozice, a tudíž také její lepší srozumitelnost. Dobrá, ale vzhledem k tomu, že konceptem skladby je především ozvěna na lidové melodie, je to osvětlování příliš akademicky studené a suché. Onu ozvěnu lidových písní vnímám jako by rozšířeným vědomím, klarinet v oněch citacích působí patřičně naturalisticky, koloruje místy až s portalovskou syrovostí (a surovostí), se všemi těmi žaly a vášněmi, zatímco smyčce takto nahozený folklórní materiál skutečně metamorfují v novou kvalitu, a to nejen hudební, ale především duchovní.
Naopak Jan Kučera se svým „Zrozením“ útočí jasně na naše emoce. Tato kompozice byla vyňata ze scénické hudby k tanečně-divadelnímu představení souboru Spitfire Company, nazvané „13.měsíc – Requiem za Bruno Schulze“. V anotaci k tomuto představení stojí: „Alegorie katastrofy, falešná mytologie, nahota, fetiš a smrt.“ A právě scénický hudební part tady živě hraje Epoque Quartet, takže skladbu mají zažitou – jen part klarinetu musel být pro toto album dodatečně dopsán. Umocňuje tak minimalistickou naléhavost a gradaci, ne nepodobnou proslulému hlavnímu motivu ze soundtracku k filmu „Requiem za sen“ v podání Kronos Quartetu.
Prvním z trolístku zahraničních skladatelů je Američan Alan Shulman (1915-2002). Jeho kompozice „Rendezvous“ (pro klarinet a smyčcový kvartet) byl původně (v roce 1946) napsán pro jazzového klarinetistu Bennyho Goodmana a klasický Stuyvesant Quartet (v kterém byl autor violoncellistou). Je dalším důkazem toho, jak hudební neoklasicismus do sebe nasál hot-jazz, blues, spirituál, gospel i hospodský ragtime, a Shulman se tak zařadil k takovým velikánům, jako Grofé, Copeland, Gershwin a Bernstein, ale i Stravinskij nebo náš Martinů. Z důvodu sentimentální dusné atmosféry a potřeby notoricky známé skladby, která by vyvážila premiérové kompozice, sáhli Venyš a Epoque po „Oblivion“ Astora Piazzolly, tangu z roku 1982, jež získalo popularitu hlavně díky Bellochiově filmu „Henry IV., the Mad King“. Protagonisté si tenhle bonbónek patřičně vychutnali a jejich pojetí je ještě plnokrevnější, než třeba v podání klavírního Tria Animae či Gidona Kremera se souborem Baltica (jejichž nahrávky mám k dispozici a mohu tedy náležitě srovnávat). Závěrečná perla, jazzový standard „Stolen Moments“ z pera Olivera Nelsona, kapelníka, skladatele a aranžéra, srovnatelného s vévodou Ellingtonem, slouží při koncertech Epoque Quarteta jako vskutku lahůdkový přídavek. Zde musel být klarinetový part také dopsán (jako v případě „Zrození“), takže toto uchopení působí ještě jazzověji (však byl Nelson také znamenitým klarinetistou, takže volba tohoto nástroje byla logičtější, než by se mohlo zdát, i když v původní verzi hraje na tenorsaxofon), než se to povedlo slovutným Turtle Island String Quartet.
Mimochodem, kolem a kolem a tak vůbec, tohle album se mimořádně povedlo! Doufám jen, že vydavatel ArcoDiva dostane tento reprezentativní crossoverový artefakt také mimo hranice našeho malého písečku…