Právě nyní, přesně 28.května, vychází u labelu Blue Note již devatenácté album neworleánského trumpetisty TERENCE BLANCHARDA, jež dostalo název „Magnetic“. A není to mimochodem jediný projekt, kterým se po 4 letech, kdy natočil album „Choices“, hlásí o slovo – 15.června bude mít v Opera Theatre v Saint Louis premiéru Blanchardova první opera „Champion“, v níž společně s libretistou Michaelem Cristoferem (držitelem prestižní Pullitzerovy ceny) zpracoval příběh boxera Emile Griffithe.
Terence Blanchard je skutečně široce rozkročený jazzový muzikant a skladatel, ne náhodou si ho za svého dvorního autora hudby k filmům vybral fenomenální černý režisér Spike Lee, může se chlubit 12 nominacemi na cenu Grammy, z nichž 5x vyšel jako vítěz (počítáme-li i spolupráce s Branfordem Marsalisem a Ivanem Linsem), v roce 1986 v legendárních Jazz Messengers Arta Blakeyho nahradil Wyntona Marsalise.
Novinka „Magnetic„, natočená v newyorském studiu Avatar Studios, přináší deset originálních skladeb. „Je to široká škála hudebních myšlenek, které vyvěrají společně s úsilím všech kluků v kapele vydat ze sebe to nejlepší,“ dodává Blanchard. Má tím na mysli čtyři spoluhráče, kterými jsou tenorsaxofonista Bruce Winston, pianista Fabian Almazon, basista Joshua Crumbly a Kendrick Scott. A aby toho nebylo málo, sestavu doplňují vskutku hvězdní hosté: basová legenda Ron Carter, saxofonista Ravi Coltrane a kytarista Lionel Loueke!
Hned úvodní, titulní kompozice z pera lídra, chutná všemi určujícími ingrediencemi celého alba: trubka s tenorem v tandemu opakují téma v několika variacích, a pak se vylupují sóla, lídr tady a v několika dalších skladbách zvuk své trubky elektronicky modifikuje, piano je často neklidné, nervní, vybuchuje emocemi, stejně tak rytmika není jednosměrná, což se týká především bicích, změny napětí a proměny tempa nenechají posluchače v klidu.
Po Crumblyho baladě „Jacob´s Ladder“ následuje vrcholná Blanchardova kompozice „Don´t Run“, v níž zahraje Ravi Coltrane jedno ze svých úžasných sól na sopránku, v kterém ožívá legendární Sidney Bechet, a Ron Carter rozezpívá svůj kontrabas, zatímco protipólem je tu dravá Blanchardova trubka a absence piana. Almazon si to však hned vzápětí vynahradí ve vlastním kusu „Pet Step Sitter´s Theme Song“ – patří mu cele úvod, než se přidá tenor, elektrifikovaná trubka a poprvé také Louekeho kytara, posléze vystřihne své typicky nervní sólo. Poté zazní Blanchardův elektronický experiment pod názvem „Hallucinations“, v níž se Loueke patřičně vyřádí, pak se přidají i ostatní ve skutečně přebujelé paletě barev.
Bubeník Kendrick Scott ve vlastní skladbě „No Borders, Just Horizons“ hned v úvodních dvou minutách vypálí eruptivní sólo, potom se vyloupne piano v kontrapunktu k dechům, v půlce se to všechno náhle zlomí v melodické trumpetové a posléze saxofonové sólo, aby se v závěru na povrch prodrala elektronická vlna. Almazonova „Comet“ začíná jako soudobá komořina, potom vyperlí piano, zašpiněné však vesmírnými tóny, působí to nejazzově, spíše jako spektrální hudba. Blanchardova kompozice „Central Focus“ patří k těm tradičněji, hard-bopově znějícím, lídrova trubka sóluje hned v úvodu, překvapivě chybí sax. Bez Winstona je také následující kus „Another Step“, další mistrovský Almazanův autorský příspěvek, ve spodku výrazně groovový, Blanchard opět svou trubku elektronicky špiní, zvuk se zahušťuje v čubčí lektvar, dokud muzikanti nevybuchnou smíchy. Závěrečná skladba je z pera saxofonisty Winstona, jenž si svou předešlou absenci vynahrazuje s plnou parádou a kde Blanchard opět dokazuje, jak umí svá sóla gradovat, aniž by navzdory pnutí ztrácela logiku vnitřní stavby.
Závěrem rád konstatuji přesvědčení, že deska „Magnetic“ Terence Blancharda jistě vstoupí do budoucí hry o nejlepší letošní album!
Videa z natáčení desky:
