Středoevropský jazzový most, který proběhl jako každý rok 1.května na Masarykově náměstí v Hradci Králové, představil v osmi hodinových blocích jazzové a dixielandové soubory z Čech, Slovenska, Maďarska a Polska. Dramaturgie byla tentokrát odvážnější, takže o hudební překvapení nebyla nouze. Také konferenciér Eduard Hrubeš se překonával, evidentně se v něm probudila dávná jazzová krev.
Prvním překvapením byl zpěvák Martin Růža, třiadvacetiletý talent, jehož hostil mládežnický STO JAZZ ORCHESTR, který vyplňoval na improvizovaném pódiu přestávky mezi jednotlivými bloky na pódiu hlavním. Tento orchestr, sestavený z žáků ZUŠ Střezina v Hradci Králové, tohoto mimořádně hlasově vybaveného zpěváka doprovodil například v takových obtížných peckách, jako „Cry Me A River“ (kam se na něj hrabe Justin Timberlake, který se touto písní proslavil!), „Summertime“, jež zůstane navzdory zdání profláklosti vždycky prubířským kamenem jakéhokoliv vokalisty (a Martin se toho zhostil suverénně, a přitom emocionálně bohatě), nebo patřičně funkově divoká „Superstition“ Stevieho Wondera. Na adresu orchestru, vedeného Tomášem Antonínem Muchou, dlužno dodat, že již má za sebou dvě americká turné! Zmocňují se nejen jazzových, funkových a soulových témat, ale také popových a tanečních hitů převážně ze 70.let.
Druhým překvapením byla dvojice ZDENĚK BÍNA a JAN URBANEC. Kytarista a zpěvák Bína je znám jako zakladatel skupiny -123 MIN. a Urbanec patří k našim nejlepším hráčům na bezpražcovou baskytaru a také k nejuniverzálnějším, od acid-jazzu přes fusion až k ethno-drum´n´bassu kapely Al Yaman. Jejich písně na pomezí jazzu, rocku, španělského flamenca, argentinského tanga a arabské hudby zněly s úspěchem např. na jazzovém festivalu v Pekingu! (V této souvislosti je nutno dodat, že Čína naše muzikanty mile překvapila – v hlavním městě je dokonce jazzová univerzita a mladí Číňané mají jazz rádi a na stěnách jim visí portréty imperialistických umělců!) Bína zpívá vehementním, sytým a bohatě odstíněným hlasem, jeho kytara nasála vlivy od Wesa Montgomeryho přes Joea Passe a Granta Greena až k Hendrixovi. Urbanec navzdory virtuozitě neztrácí soudnost, s prominutím „neonanuje“ jako jiní současní mistři tohoto nástroje, a tudíž jeho hra nepostrádá tah na bránu a schopnost kongeniálního dialogu se spoluhráčem.
Maďarský sextet (dvě kytary, cimbál, housle, basa a akordeon) HARMONIA GARDEN charakterizují svůj styl jako „maďarský django-swing“ a skutečně zněli jako „zčardášovaný“ Quintette Du Hot Club De France, jenž ve 30.letech založil cikánský kytarista Django Reinhardt s houslistou Stéphanem Grappellim. Zpočátku se zdálo, že jejich pojetí je příliš akademické, ba přímo řečeno salónní, bez šťávy. Postupem času, a to hlavně v čistě swingových skladbách, nabíraly dech především cimbál (Gergely Oláh) a akordeon (Andras Pagonyi). Oba kytaristé se sice velmi snažili, ale myslím, že by je Django v pohodě přehrál sám tříprstou levou rukou. A paradoxně nejslabším článkem řetězu byl lídr, houslista Mikuláš Balog, který zněl swingově jen sporadicky. Přesto byla tahle parta příjemným osvěžením, i když mne zklamala.
Naopak mne nezklamal (a v mnohém i předčil má očekávání) polský kvintet LESZEK ŽADLO EUROPEAN ART ENSEMBLE. Lídr patří k nejlepším saxofonistům Evropy (však také nyní působí a učí v Německu), v Hradci Králové hrál na tenor a sopránsaxofon, ale umí také na flétnu, basklarinet a barytonsaxofon. Ten však v jeho souboru fouká August Wilhelm Sheer, německá jednička na tento nástroj. Sestavu doplňuje pianista Wojtek Groborz, basista Tolek Lisiecki a bubeník Bartek Staromiejski. Jejich pojetí moderního jazzu v sobě snoubí linii be-bop, west-coast, cool-jazz a hard-bop, avšak již se znalostí novátorského jazzu Johna Coltranea. Kvintet vypálil s vervou pecky od Connonballa Adderley, Stana Getze, samozřejmě Garryho Mulligana a také Žadlovy kompozice s nepřeslechnutelnými folklorními motivy, připomínající to nejlepší od legend moderního polského jazzu Krzysztofa Komedy a Zbigniewa Namyslowského. Blahem jsem chrochtal při jejich uchopení „My Favourite Things“, jež si v ničem nezadalo s pojetím Coltraneova kvarteta s Ericem Dolphym, přičemž se Sheerův baryton výrazově vyrovnal Dolphymu basklarinetu a lídrova sopránka uháněla neméně jako „trane“. V závěru vzdali druhý hold jazzovému věrozvěstovi, a to v podobě nejrychlejšího partu z Love Supreme, zakončeného oním slavným mantrovým motivem.
Galerie:
Celý festival zakončila IDA KELAROVÁ s romským souborem JAZZ FAMELIJA, který vede její muž, kytarista, skladatel a zpěvák Desiderius Dužda. Vedle této vůdčí dvojice ve skupině hraje ještě Ondrej Krajňák, podle mého náš nejrtuťovitější jazzový pianista, vynikající basista Tomáš „Kaštan“ Baroš (tentokrát se slušivými „mafiánskými“ brýlemi) a pak překvapivě nikoli původní bubeník Marián Ševčík, ale neromský Otto Hejnic jako záskok. Překvapivě ale pouze zdánlivě. Hejnic už vloni absolvoval šňůru koncertů s romským jazzovým ansámblem Josefa Feča a podílí se v současné době také na nadžánrovém projektu Idy Kelarové s dětským sborem. A nezklamal. Jeho bubnování je výrazově a emocionálně pestré, i když na prvý pohled působí úsporně. Kapele Jazz Famelija utekla žánrová cena Anděl 2012 za album „Šunen Savore“ o příslovečný fous. Z něho a také z předchozího, prvního alba „Aven Bachtale“ (2009), kapela čerpala pro své typicky živočišné vystoupení, které však skončilo dřív, než mohlo být strhující – necelá hodina je pro tyto muzikanty zkrátka málo. Škoda.
Večer pak až do pozdních nočních hodin jamovali mnozí z účinkujících v hradeckém klubu Satchmo. Blýskli se především členové slovenského BB Dixieland Band, zvláště pak jejich lídr, trumpetista (zjevu Chata Bakera) a legenda Jozef Karvaš, také muzikanti z hradeckého funk-jazzového OnLine Session.
Vskutku podařený Svátek práce!