Na labelu Hevhetia vyšlo nové album baskytaristy EDILSONA SÁNCHEZE, jež se zove „DOMINGO„, t.j. „Neděle“. Dlouho jsem neslyšel takovou porci latinoamerické salzy, zahuštěné navíc výrazně přímočarým jazzem a také funkem, ochucené dokonce i bluesovou dvanáctkou! Ve stylu nejdelší a nejlepší skladby na albu („El Chicanero“) nás Sánchez se svými nohsledy doslova šikanuje, a my mu to nejenže dovolíme, ale jdeme mu s chutí vstříc…

Edilson Sánchez se narodil před 40 lety v kolumbijské metropoli Bogotě, ve 14 začal studovat klasickou kytaru v mistrovské třídě Carlose Rocy, později si osvojil E-baskytaru, s níž okusil dokonce metal! Vyrůstal však na stylu „porro“, což je rytmicky velmi náročný lidový styl, tvořený jinak pouze bubny a dechovými nástroji. Od roku 2005 žije (a také studoval na tamní prestižní jazzové škole) v polských Katovicích, kde potkal spoluhráče, kteří s ním vytvořili onen parádně znějící jazzový kvartet. Tvoří ho pianista Piotr Wyleźal (ostřílený spoluprací např. s Muniakem, Szukalskim, Stańkem, Billym Hartem), bubeník Sebastian Frankiewicz a Marek Podkowa, talentovaný tenorsaxofonista, který již však stihl hrát s takovými veličinami světového jazzu, jakými bezesporu jsou Mike Mainieri, Victor Bailey a Jim Beard. S touto sestavou už v roce 2010 natočil Sánchez sólový a autorský debut „Aún No Sé“. Novinka „Domingo“ jde ve fúzi salzy, jazzu, funku a blues ještě dál a vynalézavěji.

Již otvírák v podobě svižné a zároveň líbivé skladby „Nena“ je startem jaksepatří! Rázná basa, která se navíc blýskne parádním sólem, a výrazné bicí tvoří rytmicky odvazovou salzu, přičemž tenorsax vybrušuje příjemnou melodii. V dalším tracku, nazvaném „San Andrés“ (což je korálový ostrov v Karibském moři, patřící Kolumbii), se nápaditě snoubí salza s funkem. Zde vystřihne Sánchez hodně „narocklé“ basové sólo. „Domingo Por La Tarde“ (Neděle odpoledne) je zase klavírní triová balada, klasicky jazzová, samozřejmě moderně uchopená. V neobvyklé, necelé 3 minuty dlouhé experimentální písni „Wysokie Progi“ hostuje Grzegorz Karnas, jehož jazzový zpěv (zde navíc vrstvený a různě lámaný) je skutečně „maximálním postojem“! Nabízí se inspirace stejnojmennou knihou legendárního polského spisovatele Tadeusza Dolegy-Mostowicze, jehož zabila v roce 1939 Rudá armáda. Již zmíněná kompozice „El Chicanero“, trvající přes 9 minut, je výrazně zahuštěna kongy hostujícího Jeana Paula Garcése (z Kolumbie). Zde fúzuje moderní jazz nejen se salzou, ale také s novým tangem. Saxofonista tady hraje jako o život, klavírní sólo je hodně zhuštěné, zvuková a hudební masa graduje až k erupci. Skutečný vrchol alba! Svižnější bluesová dvanáctka „Leito“ s dominantním tenorem působí pak jako osvěžení, nekomplikovaný příklad opravdu přímočarého jazzu. Sánchez a jeho souputníci poté přicházejí s další vrcholnou kompozicí, novým uchopením „Aún No Sé“ (Ještě nevím). Ale já vím – zde se mísí všechny vlivy ve výživný jazzový monolit, ve střední části rozdrolený, aby se pak vzepjala baskytara a vylouplo se hlavní téma, srovnatelné s tím nejlepším od Chicka Corey. Všichni protagonisté se pak blýsknou nápaditými sóly. A v závěrečné kompozici „Vino Tinto“ (Červené víno) vybublá žhavá salza jak od těch nejlepších kubánských čarodějů, jenže ve střední části přijde zneklidnění a nastoupí Sánchez se svou baskytarou ve zprvu lyrizujícím, poté až flamencově rozžhaveném sóle. Lepší tečku za svým albem udělat skutečně nemohl!

Další, moc zdařilý vydavatelský počin našich sousedů, jen co je pravda…

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*