Když BERCO BALOGH slyšel v roce 2004 naživo Kurta Ellinga a jeho trio, zatoužil podobným způsobem uchopit jazz. Nebyl to už žádný začátečník, měl za sebou spolupráci s Big Bandem Radio Bratislava i s Big Bandem Gustava Broma, profilovou desku „Farbami dýcha noc“ a v roce 1998 získal Cenu Ladislava Martoníka za tvořivou činnost v oblasti jazzu. Tento vyzrálý slovenský zpěvák (ročník 1961) se proto spojil s talentovaným klavíristou, aranžérem, skladatelem a producentem, o 16 let mladším ĹUBOŠEM ŠRÁMKEM, absolventem Jazzové akademie v Grazu (Rakousko), aby spolu uskutečnili příznačně pojmenovaný projekt JAZZONANCE.
Díky vydavatelství Slovenského hudebního fondu nedávno spatřilo světlo jazzového světa debutové album tohoto mnohoslibného vokálně-instrumentálního konceptu, jež se zove „THE SAVOY STORIES„. Šrámek pro tuto příležitost vytvořil soubor FIVE SEASONS, kam ze svého domovského souboru East European Artsemble přivedl basistu Štefana Bartuše, původem srbského, nyní rakouského bubeníka Dušana Novakova, krále slovenské jazzové kytary Matuše Jakabčice a nadějného mladého saxofonistu Milo Suchomela. Na některých nahrávkách se objevuje ještě baskytarista, zkušený matador Juraj Griglák, bubeník Marián Ševčík (z Jazz Famelija Idy Kelarové) a houslista Stano Palúch (ten však velmi zanedbatelně).
CD „The Savoy Stories“ (historie jazzu je v mnohých zemích spojena se stejnojmenným „pohostinstvím“) obsahuje devět skladeb, z větší části převzatých. Úvodní kompozice „Jazzperanza“ je však autorská a poněkud znejisťuje. Balogh se sice snaží zpívat jako Kurt Elling, ale jeho snahu podkopávají vlezlé syntetické smyčce, takže i navzdory moderně hrajícímu jazzovému triu nevyznívají slova jako „…jazz je esperanto v nás“ a „…láska vzniká ze snů“ ani moc jazzově, ani příliš milostně. Neoslní ani (pravda, odvážné) uchopení skladby Jamese Moodyho „Moody´s Mood For Love“, určené původně pro Nat King Colea (1949) a proslavené v poslední době díky Amy Winehouse. Ale ani neurazí. A posluchač stále čeká na výrazný jazzový vokál. A ten naštěstí přichází hned vzápětí! „Downtown“ z pera klávesisty Russella Ferrante, zakládajícího člena slovutných Yellowjackets, slovenský protagonista parádně „odscatuje“. Navíc se blýskne Novakov se svým sólem na bicí. Milionkrát zpívaný i hraný standard „My Foolish Heart“ je zde bohužel zprvu poněkud chladný, zpěv nevýrazný, postupně však přicházejí ke slovu sólové kvality saxofonisty a kytaristy a také Balogh získává ellingovský jazzový esprit. Baloghovu milostnou píseň „Čítám ti z pier“ ozvláštňují varhany a rázný, až groovový spodek, přičemž se však vokál nedokázal jaksi „odvázat“, zní více popově, a to je škoda. Naštěstí chmury okamžitě odežene další track! Swingové klasice „Papermoon“ zde navýsost sluší moderní háv, Balogh zpívá s chutí, svěže a neotřele, vypálí ellingovský scat, do toho pulsuje rytmika až funkově, Bartuš se naopak blýskne průzračným basovým sólem, Šrámek se představí jako jarrettovsky přemýšlivý pianista a Suchomel frázuje se svým saxem jako o život. Vynikající záležitost! Autorská píseň „Medzi riadkami“ využívá opět zvuku varhan a při své chytlavosti, téměř soulové, vykazuje dokonce hitové ambice, čemuž odpovídá i 3 a půl minutová stopáž. Rhythm-and-bluesový standard „Route 66“ z dílny Bobbyho Troupa (z roku 1946), původně napsaný pro Nat King Colea, Balogh interpretuje po svém, neotřele moderně, se snahou o hlasové proměny, se zvýrazněnou dynamikou, a to i ve scatu, Šrámek určuje zvuk svým elektrickým pianem a v sólu se přibližuje k Herbiemu Hancockovi 70.let, Bartuš i Suchomel vypálí svá nejlepší sóla. Jednoznačně vrchol alba! Závěrečný standard „Body And Soul“, jenž dělal snad každý jazzman, je překvapivě (a odvážně) záležitostí Šrámkova akustického piana a´la Bill Evans a „obyčejného“ zpěvu, jakékoli ekvilibristiky prosta. Oba protagonisté tak umocnili jeho baladický charakter.
Bravo!