…touto parafrází verše z jedné písně posledního alba „KOLOBEH DŇA A NOCI“, které natočil banskobystrický rodák, multižánrový (zde však především jazzový) pianista, aranžér, skladatel a pedagog PAVOL BODNÁR a vydal u labelu Hevhetia, by mohla tato recenze nejen začít, ale také klidně skončit. Ale recenzent se nesmí odmlčet, i když sebevíce nerad „sestřeluje“ nějaký hudební produkt. Jenže, když jde o PRODUKT, tak musí tím spíše! A toto album na mne působí právě tímto dojmem, bohužel. Přitom se na něm podílejí hudebníci, jejichž jména na obalu desky slibují mnohé.Pavol Bodnár, ročník 1959, stipendista na Berklee College Of Music v americkém Bostonu v oboru jazzová kompozice a aranžérství (1992-93), nejlepší slovenský jazzman roku 1996, obdržel v roce 2006 za předchozí autorské album „Ecce Homo“ v kategorii jazz a blues cenu Aurel, již uděluje IFPI (Mezinárodní federace fonografického průmyslu) a podílel se na 30 albech (a také s nimi koncertoval) takových veličin, jako Peter Lipa, Jana Kocianová, Dušan Húščava, Barbara Montgomery, Peter Cardarelli, Piotr Baron nebo Harry Sokal. Působí také jako lídr kapely SOULMATES (nezaměňovat za stejnojmenné trio Šmoldase, Hobzeka a Charetta!), která po svém interpretuje známé melodie z broadwayských show a hollywoodských filmů – a to je možná ten pes, zakopaný do jeho posledního autorského počinu „Koloběh dňa a noci“! Ze Soulmates si sem přivedl nejen bubeníka Milana Ručeka (ale ten za nic nemůže!), nýbrž také zpěvačku Moniku Masarovičovou, jež otextovala všech 11 skladeb a byla pro Bodnára tou hlavní a určující inspirací pro vznik alba, jak se sám vyjádřil.

A to mi zůstává rozum stát – neboť ona je dost nevýraznou, nebo ještě lépe řečeno bezvýraznou zpěvačkou, ani kočka, ani pes, ani pop, ani jazz, o šansonu ani nemluvě! Pak se dá vysvětlit i ona až zoufalá neukotvenost Bodnárova skladatelského a aranžérského počinu, ale nikoli pochopit, a už vůbec ne omluvit takto promarněnou šanci! Pokud ovšem nešlo o kalkul – tudíž o již zmíněný produkt. Ale do jakých posluchačských řad pak cílili tvůrci? Nechce se mi ani odpovídat, protože bych nerad vzal na sebe roli recenzenta-kata. Každopádně by se tahle muzika hodila někam do naleštěného baru či na zaoceánskou loď, kde ostatně kapelník několik let působil. Je mi až líto role Tomáše Baroše, zvaného „Kaštan“, mistra jazzového kontrabasu, jenž navzdory svému mládí již hrál s kdekým u nás i za hranicemi, ale nejen jeho. Bodnár si k nahrávání pozval čtveřici znamenitých sólistů, orchestrálních i komorních hráčů z hájemství klasické (vážné) hudby: violistu Miloše Valentu, flétnistku Ivicu Gábrišovou, violoncellistu Michala Sťahela a basklarinetistu Ronalda Šebestu. Jejich vklad je tady doslova „první pomocí“ – nenechají zemřít, ale také nezachrání!

Avšak je místy alespoň co poslouchat, včetně občasného zaperlení kapelníkova klavíru. Plná hodina stopáže desky se tak ale stává téměř neúnosnou. Jediným, avšak zdánlivě bezvýhradně kladným činem je graficky nápaditě a sugestivně vyvedený digipackový obal Petra Beňa, vycházející z titulu alba. Jenže ouha! Buklet je vložen do kapsy z tvrdého papíru z vnitřní, ohybové strany, tudíž při jeho vyjmutí hrozí roztržení jednoho z vnitřních rohů kapsy, popřípadě obou.
Čtyři písně jsou ve slovenštině, zbylých 7 je zpívaných v angličtině. Ta je relativně dobrá, naštěstí. Pomineme-li vyložené „barovky“, zbývá nám několik písní, které se sporadicky blýsknou nějakým neotřelým nápadem. „Sorrow“ má vskutku blízko jímavé jazzové baladě, Masarovičová připomíná Janu Kocianovou, ale její hlas není tak plný a témbrově rozechvělý. Ona opravdu není jazzovou zpěvačkou, ani zbla, ať už se jedná o frázování či zabarvení hlasu, zvláště ve vyšších polohách. „Hole“ zachraňuje výraznější rytmika, včetně basového sóla. „Tvoje ruky“ skrývají violoncellové sólo a dobrý text („…čím více tě poznávám, tím víc rozumím sobě, čím víc tě poslouchám, tím dřív při tobě oněmím…“). Téměř devítiminutovou kompozici „Graves“, nejdelší z této Bodnárovy kolekce, zabarvuje souzvuk violoncella a kontrabasu (hraného smyčcem), v druhé půlce téměř barokní. Závěrečný „Súlad protikladov“ je aspoň pokusem o šanson, Masarovičová jen za klavírního doprovodu zpívá „…když mnohé ztrácíš, tehdy nacházíš…“. Nejzdařilejší položkou je balada „Bleeding“, nehrající si na jazz, s výraznou melodikou upomínající britský folk a stejně tak procítěně, ale ploše zazpívanou. A to je vše.

V závěru se zpívá „…člověk je záhada a soulad protikladů…“. Deska Pavola Bednára „Kolobeh dňa a noci“ je mi skutečně záhadou. A pokud už tam nějaký soulad je, pak mne napadá cosi o milostivém kýči…

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*