PETR KOFROŇ, DRAMATURG KONCERTNÍHO CYKLU PRAŽSKÉ KOMORNÍ FILHARMONIE „KRÁSA DNEŠKA“, O VESMÍRU TÓNU, HRANIČNÍCH ŽÁNRECH, ČERTÍCÍCH A KOŘENECH

Absolvent brněnské JAMU, kde studoval skladbu ve třídě Aloise Piňose, v letech 1971 – 1979 soukromý žák Marka Kopelenta. Pedagog, notový redaktor, skladatel, dirigent, šéf opery, spisovatel, manažer orchestru, enfant terrible současné hudební scény, který zanechal svůj různě velký otisk od Prahy do Plzně, od Brna po Bratislavu, Varšavu, Budapešť, Berlín, Curych, Vídeň, Londýn a New York. Nyní dramaturg monotematických večerů Pražské komorní filharmonie, jehož příchodem cyklus soudobé hudby „Krása dneška“ doznal výrazných proměn. A to nejen výběrem repertoáru, ale také propojením hudby se společenskými i exaktními vědami, nejen pouhým předváděním hudby, ale i zapojením posluchačů do provedení či do diskusí o notovém záznamu a problémech interpretace, a tuto potřebu užšího kontaktu s publikem umožňuje alternativní prostor teatra NoD experimentálního prostoru Roxy.

1. Toto pojetí cyklu Krása dneška byl váš nápad? A kdo vybírá hosty? Také vy jako dramaturg?

Každý večer by měl mít nějaké téma, v tom ohledu je to tzv. soustředěné. Host, kterého vybírám, je naopak rozbíhavý. Někdy souvisí dost volně, třeba v případě minimalistů je spojnicí ornament a napadl mne Petr Kvíčala.

2. Je pro vás dnešek opravdu krásný?

To je záludná otázka. Nechci se rouhat, přijímám vše tak, jak je. Nicméně pro dnešek se slovo „krása“ moc nehodí. Krásný je pro mě Puccini a Deml, tzn. většinou něco z minulosti.

3. Považujete se za propagátora soudobé hudby, řekněme přímo programního?

Nejsem Václav Holzknecht. Prostě dělám něco, co mi bylo souzeno, a snažím se, aby to bylo zajímavé pro lidi. Respektive doufám, že, co je zajímavé pro mne, může zajímat i někoho jiného. Nemám ten čich pro propagaci, nemohl bych dělat v reklamní agentuře, protože moje nápady se často ukázaly zcela liché.

4. Maratóny soudobé hudby blahé paměti přiváděly do Archy spousty posluchačů, například i koncerty Hudebního fóra v Hradci králové byly a jsou hojně navštěvovány. Myslíte si, že naše publikum soudobé hudbě rozumí? A zájem o ni je srovnatelný s cizinou?

Na to, že se soudobá hudba nehrála od roku 1948 do roku 1989, je současný zájem o soudobou hudbu u nás pozoruhodný.

5. V cyklu Krása dneška proběhly již čtyři koncerty. V úvodním, nazvaném Magie a hudba, jste prezentoval vpravdě solitéra soudobé hudby Giacinta Scelsiho. V čem vidíte jedinečnost v jeho hudbě, onu magii?

Scelsi se soustředil na „život“ jednoho jediného tónu. Je to tedy forma vrcholné koncentrace a meditace. Uprostřed jednoho tónu se rozevírá do celého vesmíru. Co je ve středu, je i v universu.

6. Další téma: Sovětský underground a mezi nimi Alfred Šnitke, u nás poměrně dobře známý, Edison Denisov, pokud vím, tak vzácně u nás hraný, a Sofia Gubajdulina. Ta u nás koncem 60.let dokonce některé své skladby premiérovala. Mnozí posluchači vidí v hudbě skladatelů onoho východního bloku větší duchovní a myšlenkový rozměr, než v hudbě západních tvůrců. Experimentální formy jsou užity nikoli samoúčelně, nikoli jen proto, aby to znělo nově. Jste téhož názoru? V čem se liší východní a západní soudobá hudba? Promítá se do ní ona totalitní zkušenost? A jak?

Ruské umění je prodchnuté utrpením a pathosem. To je samozřejmě západní civilizaci cizí. Ta si spíš hraje, provokuje, případě se pošklebuje.

7. Nová jednoduchost v hudbě, také zajímavé téma, a již jste se mu věnoval i v minulosti s Agonem. Proč zrovna Walter Zimmermann?

Mám rád outsidery. Zimmermann je svým způsobem outsiderem německé hudby. Proti tradiční německé komplexnosti staví až primitivnost a ulítlou inspiraci folklorem.

8. Walter Zimmermann studoval teorii hudební inteligence. Co si máme pod tímto termínem vlastně představit?

Zimmermann prováděl svého času výzkum, který měl zobecnit vytváření a vnímání hudby. Pomocí počítače se snažil simulovat obecné zákonitosti tvorby a vnímání hudby. Myslím, že to ale byl výzkum okrajový.

9. V souvislosti s Zimmermannem jste jistě narazil na jeho vlastní termín „introvertní virtuozita“, to znamená jisté dost vysoké nároky na interpreta jeho hudby. Jak jste se s tímhle vyrovnal vy a orchestr?

Zimmermannova hudba je ve zvuku sice jednouchá, ale notace je dosti komplikovaná, neboť určuje hru do velkých detailů. Protože navenek nepůsobí nijak „virtuozně“, Zimmermann ji

nazývá „introvertní virtuozitou“. V podstatě ale notačně odpovídá německým standardům, na které jsou hráči zvyklí, akorát to navenek působí vlastně „jednoduše“.

10. Teď naposledy, 19.února, proběhl večer na téma Post – post – post minimal music. Má to znamenat, že jde o čtvrtou generaci minimalistů? Která z těchto generací je vám nejbližší, a proč?

První generací myslím hlavně LaMonte Younga a okruh kolem hnutí Fluxus. Druhá generace je tvorba Steve Reicha a Terry Rileye, pracující už s rytmickými vzorci. Třetí generací myslím např. Johna Adamse, který sice pracuje s opakováním, ale věci u něho jsou už daleko složitější. Čtvrtá generace je okruh kolem newyorského Bang on a Can. Líbí se mi Terry Riley podivným mixem meditativnosti, východního myšlení, líbí se mi Michael Gordon extatickou divokostí iracionálních rytmických vzorců.

11. Vedle Michaela Gordona a Evana Ziporyna jste představil publiku Davida Langa, asi v současnosti nejfrekventovanějšího a nejoceňovanějšího amerického skladatele. V čem spočívá úspěch jeho hudby? Je opravdu tak výjimečný?

David Lang je asi z těch tří skladatelů tzv. nejstravitelnější. Gordon je radikálně nekompromisní a často až „neposlouchatelný“, Ziporyn někdy přímo uráží podivnou invencí jako by to byly bláboly.

12. Lang, Gordon i Ziporyn jsou představiteli tzv. newyorského downtownu. Mohl byste osvětlit, oč jde?

Newyorský downtown je termín už z 60. let, kdy se v opozici proti „oficiální hudbě „uptownu“ (kolem Julliard School, Lincoln Centre) objevily malé experimentální kluby, hudba se provozovala v netradičních prostorech (nejznámější jsou dnes Roulette, Knitting Factory).

13. Další téma, jež na posluchače teprve čeká, jsou Záhadná úmrtí a koncert se uskuteční opět v betonovém prostoru teatra NoD experimentálního prostoru Roxy dne 19.března. První jméno: Josef Berg, brněnský skladatel, který se dožil pouhých 44 let, a jeho Smyčcový kvartet z roku 1966. Proč jste vybral právě tuto skladbu?

Josef Berg se v 60. letech maximálně věnoval „hraničním žánrům“, tzn. stejně důležitá jako hudba byla pro něho literatura a divadlo. Smyčcový kvartet je tak trochu záhadná „autonomní hudba“, ve které není zřejmý onen „čertík“ čouhající z jeho ostatních děl.

14. Další z předčasně zemřelých autorů bude Radim Drejsl. Ten zemřel ani ne třicetiletý v roce 1953, dva dny po jeho návratu ze studijního zájezdu se Svazem československých skladatelů do Sovětského svazu. Oficiálně prý spáchal sebevraždu. Jeho rodina a přátelé se však domnívají, že šlo o vraždu, zinscenovanou sovětskou KGB. Vy jste jakého názoru? A proč by byl pro tehdejší režim natolik nepohodlný?

Nějak si nemohu vzpomenout, že by někdo na začátku 50. let prodělal zásadní obrat ve vztahu k realitě komunismu. Kdyby tenkrát kovaný komunista najednou prohlásil, že to všechno je podvod, byla by to jistě bomba do tábora socialistických zemí.

15. Jeho Symfonie pro smyčcový orchestr je z roku 1948. Z jaké estetiky Drejsl vycházel? Byl opravdu tak dalek oné Ždanovově estetice?

Drejslova Symfonie je vyloženě modernistická, nezapomeňme, že byl žákem Pavla Bořkovce, který pokračoval v linii české moderní hudby (Foerster, Suk).

16. Josef Adamík, další skladatel cyklu Záhadná úmrtí, zemřel relativně nedávno, v roce 2009. Tento sbormistr a učitel z Valašských Klobouků zemřel jak, že jste ho sem zařadil?

Josef Adamík propadal už během českého komunismu stihomamu, kterému podlehl sebevraždou.

17. Adamík byl v jednom portrétu označen jako „skladatel v ilegalitě“. Byl opravdu utajen. Neprávem. Nenapsal toho sice moc, ale pozornost si zaslouží. Je to tak?

Josef Adamík si zvolil samotu a distanci k tehdejšímu režimu. Ono psát soudobou hudbu bez jakékoliv pozornosti někde na malém městě, to vyžaduje opravdu silnou osobnost. Adamík se trápil, často psát na dlouhá léta přestával. Nicméně je to ojedinělá osobnost české hudby během normalizace.

18. 21.května pak celý cyklus Krása dneška uzavíráte šestým komponovaným pořadem, jenž se zove výmluvně Minimalismus. A stojí na dvou jménech, a to ne ledajakých, ale přímo stylotvorných: LaMonte Young a Steve Reich. Hostem pak bude Milan Knížák. Proč právě tento kontroverzní výtvarník? A nejen výtvarník. O čem bude hovořit?

Milan Knížák se osobně zúčastnil hnutí Fluxus, což bylo zakladatelské hnutí minimalismu v různých oborech. Knížák je také autorem rozsáhlého hudebního díla, které je jaksi pořád českou veřejností jako odbornou tak laickou opomíjeno. Na večeru bych rád slyšel něco o Fluxu a budeme hrát i některé z Knížákových skladeb.

19. Reichovu skladbu Different Trains budete prezentovat ve verzi pro smyčcové kvarteto a zvukový pás, což je ta původní verze z roku 1988 pro Kronos Quartet a jež získala v roce 1990 cenu Grammy za nejlepší současnou klasickou kompozici. Onen zvukový pás je ten původní, nebo ho lze upravovat či dokonce natočit znovu? Jak je vlastně zachován pro další interpretace, a to v různých koutech světa?

Pás je jediný, jistě je někde u nakladatele pečlivě schovaný „master“, tak jako někde v trezoru pečujeme o „metr“.

20. Téma holocaustu, obsažené v této kompozici, je umělecky často reflektováno. Přesto antisemitismus nadále bují. Jak je to možné? Je to už něco v nás lidech latentního? Máme to už snad zapsáno v genech?

Dva tisíce let křesťanství je v nás prostě zapsáno hodně hluboko. Ne náhodou jsou některé fašistické antisemitské filmy dodnes zakázány, protože umně probouzejí právě ty hluboké „kořeny“.

21. LaMonte Young je z minimalistů hrán nejméně. Přitom by se zdálo, že interpretace jeho tónově úsporných skladeb musí být jednodušší, vždyť si mnohdy vystačí třeba s jedním jediným tónem! Jak těžká je interpretace takového hudebního díla, když nevychází např. z rytmických repetic jako v případě třeba Reicha nebo Glasse?

Zatím se nám nedaří sehnat jeho partitury. Hrát LaMonte Younga je však těžké, protože jeho hudba je hodně spojená s jeho vlastní interpretací, takže takřka nepřenosná.

22. Poslední otázka bude poněkud z jiného soudku. Vystihuje jisté znepokojení nad jedním vaším výrokem (ve vltavské Čajovně), že ve skutečnosti vlastně celý svůj dosavadní život neděláte to, co vás baví. Takže se stále víc a víc obracíte k popu a rocku a dokonce jste v tomto duchu natočil i album vlastních písniček. Do jaké míry jste to myslel vážně? V čem je vám pop a rock tak blízký? A myslíte si, že by soudobí skladatelé měli hledat inspiraci právě zde?

Každý ať si dělá, co chce. Soudobá hudba je někdy tak trochu jako četba Hegela. A já se prostě dneska radši podívám na Monty Pythony, vyjadřující podstatu světa stručněji, zřetelněji a s humorem.

2 komentáře

  1. nada hrckova

    V roku 1014 uplynie 10 rokov od predčasného úmrtia slovenského skladateľa Juraja Beneša 1940 – 2004). Dovtedy už obľubovaný a medzinárodne uznávaný autor (posledná preslávená premiéra bola v r. 2002 opera The Players (Hamlet) v Kolíne nad Rýnom, uvedená deň po úmrtí autora aj na scéne opery SND) sa na Slovensku od jeho smrti nezahral ani jediný raz, dokonca sa neobjavilo pri žiadnej príležitosti (výročí) ani jeho meno.Trúfam si to nazvať ostrakizáciou, stojí za ňou konkrétny „kolega“ s veľkým vplyvom priamo na MK, ale aj inde, skrátka mafiózo.A ide o zlikvidovanie konkurencie.Pred smrťou bol Beneš o.i.aktívnym aktérom festivalu Melos-Étos a zakladateľom študentského festivalu súčasnej hudby Orfeus.Len ako zaujímavosť, koncert Scelsiho na „Melose“, jeden za tých najúspešnejších vôbec, som zariadila osobne ja. Dávam do pozornosti časť tvorby J.B. ( pod Juraj Beneš) na Youtube, poprední interpreti jeho diel, ktoré často písal priamo pre nich (napr. Chanson triste pre Opera aperta) sú na vrchole a stále ešte jeho neľahké, ale nie“heglovsky“náročné skladby dokážu predviesť na vysokej úrovni.Pre mňa bolo Česko vždy útočiskom (na Masarykovej univerzite som získala vedecko-pedagogické tituly, cyklus Dejín hudby má u vás tiež mnohonásobne väčší ohlas ako tu u nás). Váš festival je výborný a tvorba Juraja Beneša, najmä v poslednom tvorivom období predchnutá už aj „postmoderným krásnom“ do jeho kontextu výborne zapadá, napr. vôbec posledné dokončené dielo Piano concerto Nr.3. Všetky jeho,i doposiaľ nepredvedené skladby,sa zatiaľ nachádzajú v mojom súkromnom archíve.
    Naďa Hrčková
    (http://www.youtube.com/watch?v=AJI_cU8GWA8
    http://www.youtube.com/watch?v=0sbwB9m-eAc

    Odpovědět
  2. Jan Hocek

    Vážená paní Hrčková, děkuji moc, že jste připomněla Vašeho muže…jednu jeho kompozici, pokud mne paměť nešálí, uvedl před x lety soubor Veni na jednom z ročníků Maratonu soudobé hudby v pražské Arše…(díky tomuto souboru jsem měl možnost poznat slovenskou soudobou hudbu, především pak tvorbu mých „oblíbenců“ – mohu-li se takto „popově“ vyjádřit, a to Martina Burlase, Daniela Mateje, Jozefa Malovce a Petera Kolmana…) Jsem překvapen, nakolik je Juraj Beneš prezentován na youtube, a samozřejmě potěšen! A snad mi bude někdy potěšením slyšet Benešovu hudbu zevrubněji…
    V rozhovoru (moc pěkném) se zmiňujete o Goreckého 3.symfonii…mimochodem, je to moje nejoblíbenější symfonie vůbec (spolu s 8. Šostakoviče)

    Odpovědět

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..