V závěru loňského roku se na našem knižním trhu objevila výjimečná publikace DĚJINY FILMOVÉ HUDBY. Autor MERVYN COOKE, profesor hudební vědy na univerzitě v Nottinghamu a sám hudební skladatel, na 567 stranách velmi komplexně a navýsost erudovaně zpracoval stoleté dějiny hudby ve světové kinematografii. V překladu zkušeného Davida Petrů knihu vydala společně nakladatelství Casablanca a AMU.

„Jazz jako umělecká forma nebyl stvořen k tomu, aby něco doprovázel, stejně jako nemůžete očekávat, že se bude obraz ve vizuálním médiu podřizovat doprovodné hudbě,“ tvrdil ještě v 50.letech skladatel a dirigent André Previn. Mýlil se. Jazz se stal významnou součástí filmového obrazu, i když z počátku byl pojímán jako negativní symbol. Už proto, že to byla hudba především černošská. V němé éře se jazzu užívalo zejména jako doprovodu ke scénám zachycujícím pouliční život městské chudiny. Autor v této souvislosti dále píše: „Černošští umělci jsou silně tlačeni k tomu, aby přistoupili na hudební zvyklosti, které považují za správné bílí. Od 40.let přítomnost jazzu ve filmové hudbě obvykle naznačovala motivy alkoholismu, korupce, perverze a pohlavní promiskuity.“ Např. skladba „St.Louis Blues“ W.C.Handyho se již od 30.let používala k naznačení ženské nemravnosti. Nekonvenční struktura jazzu navíc nejlépe vystihuje perspektivu v nočních, neony osvětlených velkoměstech, z čehož vyplývá, že scéna moderního města, obvzláště velkoměsta v noci, je zjevně hmotným ekvivalentem jazzu. Toto ztotožnění přetrvávalo dlouho do 70.let, jak to dokazuje např. Scorseseho film „Taxikář“. Ovšem asociace s nepatřičným životním stylem či s tabuizovaným sexem nebyly jediným faktorem, který zejména v 50.letech přivedl jazz do středu filmového zájmu. Někteří skladatelé vnímali jazz jako ideálního zprostředkovatele americké národní hudby. A samozřejmě bylo nutné vyzdvihnout zvyšující se podíl „bílých“ umělců na tvorbě jazzových dějin, vesměs tvořených černochy. Proto započala v roce 1949 série hollywoodských filmů o běloších-jazzmanech filmem „Man With A Horn“ s Kirkem Douglasem v hlavní roli trumpetisty Bixe Beiderbecka, přičemž jeho hudebních partů se ujal Harry James.

Prvním významným uměleckým počinem jazzu v hollywoodském filmu představuje hudba pro „Anatomy Of A Murder“ (Anatomie vraždy) z roku 1959, již zkomponovali Duke Ellington a Billy Strayhorn. Duke Ellington se ve filmu objevil dokonce osobně, aby tak zdůraznil, že je to právě on, kdo napsal tuhle hudbu! Hlavní postava, právník, je na rozdíl od knižní předlohy velkým milovníkem jazzu, aby tak vynikla jeho nekonvenční povaha. Ovšem skutečně prvním jazzově uměleckým filmovým triumfem byla účast Milese Davise na filmu představitele francouzské „nové vlny“ Louise Malla „Výtah na popraviště“ již o dva roky dříve. I když se všeobecně vyzdvihuje zjevná spontánnost Davisovy trubky, sám Miles přiznává, že vzhledem k tomu, že to byla jeho první filmová hudba, vyžádal si hrubý filmový sestřih a zapsal si několik hudebních nápadů. V případě filmů dalšího experimentujícího Francouze Godarda (např. „U konce s dechem“ 1959), s nímž spolupracoval jazzman Martial Solal, vznikala zase hudba nezávisle na filmových obrazech či scénáři, kterou pak až ve střižně režisér „pasoval“ podle momentálních nápadů do filmu.

Ne vždy bylo psaní filmové hudby tvůrčí radostí, a to i pro takového génia, jakým byl bezesporu Charles Mingus. Toho oslovil režisér John Cassavetes, jenž hodlal natočit koncem 50.let film „Stíny“, jenž se měl stát revolucí ve filmu, neboť vznikal bez předem daného scénáře, tudíž vše bylo improvizované, včetně dialogů. Jenže požadavek natočit výhradně spontánní hudbu vedl paradoxně k tomu, že Mingus si přestal věřit, takže výsledná hudba zněla dost škrobeně, neboť ji rozepsal do přílišných detailů, které samozřejmě bránily tvůrčímu rozletu, a navíc nemohla být interpretována na požadovaný jeden zátah. Podobně neúspěšně si vedl další z jazzových velikánů, Quincy Jones. Ten měl napsat patřičně temnou hudbu k filmové adaptaci knihy Trumana Capote „Chladnokrevně“ v roce 1967. Quincy užil rejstříku smyčců, jež postupně snižoval a zpomaloval. Jenže režisérovi se to nelíbilo, a tak tuto hudební materii nechal zvukovým technikem pustit pozpátku a znovu natočit, čímž skladatele rozlítil do nepříčetnosti.
S filmovou hudbou je dnes neodmyslitelně spjat záznam na nosiči, tzv. soundtrack, jenž mnohdy přináší ještě větší zisk, než samotný film, ke kterému se vztahoval. Ale nebylo tomu tak vždycky. Prvním, kdo skládal a natáčel hudbu k filmu tak, že počítal s vydáním na dlouhohrající desce, byl Henry Mancini (např. Snídaně u Tiffanyho, filmy s Růžovým Panterem). Později toho sám litoval, protože mnozí tvůrci se pak soustředili jen na zisky z prodeje nahrávek. Řekl k tomu: „Je to typický příklad situace, kdy ocas vrtí psem. Myslím si, že tenhle vývoj řemesla filmovému skladatelství příliš neprospívá.“
Vzhledem k tomu, že se tvorba hudební stopy zadává samostatně a figuruje v rozpočtu filmu jako izolovaná položka, jsou dnešní filmoví skladatelé ještě více vydáni na milost producentům a tlakům trhu. Někdy je hudba zamítnuta, když se nelíbí publiku při zkušebním promítání v Los Angeles, při kterých (bývá jich u toho kterého filmového titulu až šest!) se prověřují očekávané reakce a zkoumají ta neočekávaná. Aby se pak nestalo to, co málem v případě muzikálu „Čaroděj ze země Oz“, jenž v roce 1939 získal 2 Oscary, a to za hudbu Harolda Arlena a za píseň „Over the Rainbow“, kterou chtěli bossové původně vypustit, jelikož se jim zdála příliš obyčejná!

Dlužno závěrem dodat, že tradičních negativních konotací se jazz částečně zbavil teprve koncem 80.let. Třeba v „Neslušném návrhu“ z roku 1992 dokáže bohatý podnikatel kultivovanost a dobrý vkus tím, že najme Herbieho Hancocka, aby bavil jeho hosty…

Dějiny filmové hudby jsou ve svém oboru zásadní knihou. Neměla by zůstat naší veřejností, a nejen tou jazzovou, nepovšimnuta!

Related Posts

One Response

  1. Jan Hocek

    Jen malý dovětek: I v tak bravurně faktograficky sepsané knize leccos chybí, a není to zrovna zanedbatelný počin co do tématu – Prokazatelně první filmovou symfonií v historii (a autor Encyklopedie filmové hudby to vůbec neuvádí) byla „Der Schatz“ (Filmová symfonie v 5 aktech) skladatele, Schönbergova žáka Maxe Deutsche na základě německého expresionistického filmu z roku 1922 (režie Georg Wilhelm Pabst), premiéra zazněla o rok později v Drážďanech. Max Deutsch byl německý Žid, který utekl před nacisty do Francouzské legie, čímž se po válce stal francouzským státním občanem. Více jako skladatel byl znám jako propagátor Schönberga a Berga, dirigent a pedagog.

    Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*