…tak by se dalo charakterizovat vystoupení tria jazzových velikánů JAN GARBAREK, MIROSLAV VITOUŠ a TRILOK GURTU dne 18.února v honosném Španělském sále na Pražském hradě.

Zároveň šlo o poslední, v pořadí již devadesátý koncert cyklu Jazz na Hradě, jenž vzešel před 9 lety z iniciativy prezidenta Václava Klause. Fenomenální basista Miroslav Vitouš zde již hrál, a to před 7 lety v duu s kytaristou Johnem Abercrombiem. Spolupracoval také s Kühnovým smíšeným sborem, některé samply na albu Universal Syncopations II. z roku 2007 (např. dle německých kritiků evropské Jazzové album roku!) by nevznikly bez dnes již bohužel zesnulého sbormistra Pavla Kühna. Indický bubeník a perkusista Trilok Gurtu byl v Čechách již několikrát, např. s kapelou Oregon nebo Johnem McLaughlinem, před rokem v Praze svým vystoupením oslavoval Perský Nový rok. Norský saxofonista Jan Garbarek, pilíř slovutného vydavatelství ECM, v našich luzích a hájích koncertoval v roce 2008, a to na Colours Of Ostrava, a v Praze na Strunách podzimu s Hilliard Ensemble o dva roky později. Společně všichni tři nenatočili ještě album, na tomto „hradním“ vystoupení zazněly kompozice především z alba „StAR“ z roku 1991, jenže zde místo Gurtu bubnoval Peter Erskine, připomenuta byla také deska „Atmos“, již natočili Garbarek s Vitoušem pouze v duu rok poté, a album pod Vitoušovým jménem „Universal Syncopations I.“ (2003), kde Garbarkovy party byly ovšem natočeny zvlášť a Vitoušovi poslány mailem. Existuje také deska Triloka Gurtu „Living Magic“ z roku 1991, na které výrazně hostuje Garbarek, a z té na koncertě zaznělo v druhé části večera jedno z jeho pojetí sólové improvizace, jež početné publikum zvedlo ze židlí, hlavně tu část stojící a tu, která seděla po stranách (střední, nejlepší sektor byl jako vždy vyhrazen V.I.P. a nyní také zástupcům BMW). Využil všech svých perkusí, a to nejen indických, ale také afrických a asijských, plus obyčejný plechový kýbl, posléze indický zpěv ve volnou, ale smysluplnou kompozici duchovního, až mystického vyznění. Potvrdila se vrchovatě jeho vlastní slova, že chce hrát hudbu „indicky hloubavou a africky spontánní“.

Dr.Lubomír Dorůžka píše v programu, že „většina posluchačů se pravděpodobně nebude zatěžovat přemýšlením o původu a zdrojích tohoto umění, ale bude prostě poslouchat hudbu, při které se cítí dobře“. Přesto mně osobně trvalo notnou chvíli, než jsem se tzv. „chytil“. A to jsem, dá se říci, ostřílený jazzofil a Garbarka mám naposlouchaného. První dvě skladby jsem jednoduše tápal. Jenže pak začali hrát baladičtější kompozice, s výraznější melodií a harmonií, a začalo to být neskutečně krásné! „Star“, „Roses For You“, „Clouds In The Mountain“, „The Music Of My People“, „Tramp Blues“, tam všude kumuloval eruptivní proces symbiózy tří geniálních interpretů a tvůrců zároveň. Garbarkovy dlouhé tóny, vytvářené na jeho obligátním tenorovém a sopránovém saxofonu, jako by byly obrušovány i drceny a zároveň ostřeny divokými norskými fjordy, dušeny a posléze vystřelovány mrazivými horskými větry, které však dokáží rozpálit. Vitouš hrál především smyčcem, s dvořákovskou a janáčkovskou vášní Moravana, kdy vás basové tóny dokonce válcují, drtí (pravda, občas by mohl ubrat na razanci), dokáží ale také pohladit. A o třetím z jazzových mušketýrů již byla řeč. Čím dál tím víc jsem nabýval dojmu, že všichni tři jsou spojeni jednou jedinou pupeční šňůrou.
Obrovskou radost, a to nejen mně, pak způsobili notně vytleskaným přídavkem: „Bamboo Forest“, úvodní kompozicí desky Universal Syncopations I., jejíž ústřední motiv nikoli vzdáleně připomíná Sinatrovo My Way. Jejich způsob jazzu je opravdu jedinečný a každému otevřenému člověku srozumitelný!

Related Posts

2 komentáře

  1. Petr N.

    Koncert byl skvostný, jenom to úvodní konferování bylo opravdu, ale opravdu hodně slabé. Chvílemi přímo trapné.

    Odpovědět
  2. Jan Hocek

    Souhlasím, ale to nebylo předmětem reportu…otázkou je, nebude-li od Jara na Hradě hůř…

    Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*