Robert Rovina šplhá s novým dnem na vrchol

Robert Rovina šplhá s novým dnem na vrchol

Současná podoba smooth jazzu, měkčího pojetí fusion, nemá u nás rozhodně na růžích ustláno. Pro rockery je příliš sladký, kýčovitý a popový, pro popové fanoušky zase dost náročný, protože příliš instrumentální, pro jazzové posluchače zase vyčichlý, neinspirativní, málo intelektuální a improvizačně nevýživný.

Robert Rovina šplhá s novým dnem na vrcholKošický rodák ROBERT ROVINA patří k nastupující jazzové generaci, jež se snaží o poctivou muziku prostřednictvím i tohoto vesměs zkomercionalizovaného jazzového stylu, což je sympatické. Studoval kytaru na Ježkově konzervatoři v Praze, ostruhy si nabrousil při španělském angažmá, pro kytaristu zřejmě zásadním, což potvrdilo jeho druhé album u pozoruhodného slovenského labelu HevhetiaA NEW DAY„, přičemž ho od debutu „Here I Am“ dělí plných 6 let, a na výsledku je to pochopitelně znát. Na ploše 43 minut v deseti zbytečně neprotahovaných, plně autorských skladbách zní Rovina se svým souborem vyzrále, nápaditě a hutně, což nejsou u smooth jazzu obvyklé atributy! Jeho kytara do sebe nasála novátorství stylotvorných hráčů, jakými jsou Lee Ritenour, George Benson, Larry Carlton či Al DiMeola, přičemž z jejich „polidštění“ náročné jazzové kytary Rovina vychází především, aniž by sklouzl do podbízivosti. To je podle mého názoru hlavní klad téhle desky. Druhým nezanedbatelným kladem je výkon a sehranost jeho spoluhráčů, vesměs spolužáků z „Ježkárny“. Již od roku 2008 s Rovinou hrají klávesák Tomáš Jochmann (má za sebou dueta s legendárním Kennym Barronem), bubeník Ondřej Sluka (člen kapely Nightwork), Tereza Čepková (basistka funk-jazzových Fancy Style) a ostřílený saxofonista i flétnista Marek Buble (Laura a její tygři, Jan Kříž, DoubleFish).

Album „A New Day“ otevírá bensonovsky baladická skladba Walking Alone, s vynikajícím sopránsaxofonem a akustickým pianem. Jedinou, zato excelentně zazpívanou peckou je typická soulovka Maybe, a to díky hostujícím vokalistům Dušanovi Marko a Lence Novotné. Rovinova kytara tady zní různě, nepřeslechnutelné je bottleneckové sólo a´la Ritenour. Sunshine jako by vystřihl sám Carlton, je patřičně nabluesovělá, znamenitá flétna dokresluje světlo. Song For Samuel je poctivě vybrnkán, rytmika se proměňuje, zabrousí až ke groovům, sólují také altsaxofon a elektrické piano. Titulní track, A New Day, je z rodu Mezzoforte, v nižším rejstříku hraná sopránka zde dominuje. Prvním vrcholem budiž One More Time, svižná osvěžovna, v níž přijdou střídavě ke slovu typické oktávové běhy Bensona a zpěvné ohebnosti Santany. V Home zní nejen akustická kytara, ale i ta rockovější jako od Satrianiho, vše osvěžují měkké hammondky a lahodný souzvuk čtyř různě laděných saxofonů. V Old School užije Rovina Group dost ostrého kytarového a starodávného syntezátorového espritu, aby v následující skladbě No Exit na vás dýchl Mahavishnu i s pontyovskými houslemi v rukou hostujícího Mária Illese. Druhý vrchol. Desku korunuje závěrečná a nejdelší kompozice (přes 6 minut) Not Everyday, inspirovaná tím nejlepším od DiMeoly, včetně hispánsky kolorované klasické kytary a akustického piana, „šmrncnutého“ Chickem Coreou, v neposlední řadě pak výrazné flétny a dokonce bubenického sóla!

Vskutku neobyčejně zdařilá smooth jazzová deska…