Horkým favoritem na Jazzovou desku roku 2012 ve Spojených státech se jeví být v pořadí již šesté album JD ALLENA „THE MATADOR AND THE BULL“! Tento 40-ti letý tenorsaxofonista z New Yorku získal již v předchozím roce se svým triem za desku „Victory!“ ocenění nejlepšího alba v kategorii „Vycházející hvězda“ a tentýž titul se stal třetím nejlepším jazzovým albem roku vůbec! Měli jsme ho možnost slyšet i u nás, a to v kvintetu trumpetisty Jeremyho Pelta v listopadu 2010 v pražském klubu Jazztime v rámci přehlídky Jazz Meets World.

JD ALLEN TRIO tvoří kromě lídra Gregg August s kontrabasem a bubeník Rudy Royston. Album „The Matador And The Bull„, autorsky cele Allenovo a zároveň jím i produkované, vyšlo na labelu Savant. Na plochu necelých 41 minut se vešlo 12 skladeb, což je u jazzových desek neobvyklé. Stručnost kompozic se blíží více písňové formě, pouze dvě jsou delší 4 minut! Allen si vystačí většinou s nekomplikovanými, jednohlasými melodiemi, jež jsou však syté a emotivně narativní, nekloužou však po povrchu, ale zavrtávají se do tématu, a tudíž i do posluchače. „Jazz je přece o vášni, a ne o rozměrnosti!“ tvrdí. Allenův styl hry na tenorsaxofon je logickým, přesto ojedinělým uzlem v linii Sonny Rollins, John Coltrane, Wayne Shorter a Ornette Coleman. Geniálním způsobem spojuje „starou školu“ s „novou“, aniž by se nechal zlákat sirupovitým melodickým kolorováním na straně jedné a dobrodružnými, všepožírajícími, ale bezbřehými výlety do „nikam“ na straně druhé. Jeho hudba je vzrušující tak nějak „mimoděk“, ale o to víc dokáže posluchače zasáhnout. A tím, že je album v podstatě monotématické, tak vtáhne a už nepustí.

Tématem alba je korida, býčí zápasy. Allen vidí v jazzu a koridě společné duchovní základy. Zároveň korida představuje metaforu života: každý člověk vejde do arény, aby svedl bitvu! Allen nepopisuje, nechává svou hudbu plynout, melodie jsou přirozeně živé, s výraznou tonální harmonií, a co je obdivuhodné, obejdou se bez hispánského koloritu, jež se samozřejmě nabízí, zvláště ve skladbách, nazvaných typickými výrazy (Paseillo, Vuela, Muleta). Posluchač si ho najde až v sobě, pokud chce. Album otevírá i uzavírá titulní kompozice, avšak nejprve z pohledu toreadora a pak býka. Zde je rytmika, zvláště basa mnohem razantnější. V Suit Of Lights kralují zase bicí. Ring Shout! má hodně blízko k Ornettu Colemanovi, Allen však zvuk saxu „nešpiní“, přesto je neméně plnokrevný. V Santa Maria (Mother) vás okouzlí klenutá melodie a zdánlivě prostá rytmika, než si uvědomíte, že basa připomíná basso continuo a vytváří tak společně s bicími kontrapunkt! Cathedral završuje sakrální téma, zde hraje basista smyčcem, a to velmi eruptivně, až to připomíná kostelní varhany, přičemž sax evokuje tu spirituál, tu bachovskou kantátu. Balada Erlanger a synkopicky přímočará Pinyin vycházejí ze Sonnyho Rollinse. Poté vás pohladí neobyčejně jímavá The Lyrics Of Summer And Shadow, kde sax je podobně lyrický jako Garbarkův, ale zneklidňuje vás nervní rytmika, takže napětí se dá až krájet. Na to je pak jediný možný recept: pustit si CD znovu!

Bez ohledu na to, zda album „The Matador And The Bull“ získá takové či onaké ocenění, jde rozhodně o nejpůsobivější jazzovou nahrávku roku 2012!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..