Každému, kdo si myslel, že prošvihl velkou událost na Strunách podzimu z konce října minulého roku, mohlo srdce zaplesat. Pravděpodobně nejlepší jazzová pianistka současnosti, jejíž jméno pomalými a jistými krůčky přechází v pojem, k nám po necelých třech měsících zavítala znovu, tentokrát v rámci festivalu Jazz na Hradě.

Pro zasvěcené královský večer, pro odpočaté pořádné nakopnutí do koncertního nového roku. Vystoupení Hiromi Uehara a jejího The Trio Project znamená bezesporu hudební svátek. Takže se nám v nějakém jiném ohledu musí dařit nesmírně špatně, když se během jediného turné naskytne českým očím a uším taková pastva hned dvakrát za sebou. A stejně jako celý poslední rok, i v pondělní čerstvě zasněžený večer stáli (seděli) po boku legendy budoucí ty současné – Anthony Jackson s baskytarou a Steve Smith za bicími.

5376080-hiromiSouputníky v boji o život na zamrzlých zámeckých schodech byste hledali jen marně: na Hrad se jezdí autem. A o tom, jak velká je tohle událost, svědčí nejen hojná účast známějších českých jmen, včetně prezidenta republiky a diplomatického sboru, ale především dokonalá a do puntíku zvládnutá organizace. Tady v přípravě nelze nic ponechat náhodě, od jejich detektorů kovu až po moje dvě náhradní propisky. Odbyli jsme si šatnu i stručné zahájení, aplaus Španělského sálu přivítal usmívající se hudebníky a v prostoru zazněly úvodní tóny skladby „Illusion“ z alba Voice (2011). Jak se nakonec ukázalo, z výborného předposledního počinu se až na výjimky čerpalo toho večera nejvíce. A hned zpočátku zavládla spíše atmosféra klasiky a držení se daného scénáře, na divoké improvizační výlety zbývalo ještě mnoho času.

Když psal Jan Hocek recenzi na vystoupení The Trio Project na Strunách podzimu, posteskl si, že virtuozitu ostatních hudebníků téměř „převálcovala“ dynamická hra veterána Steva Smitha (1954), jehož kritika nepasovala v nedávné době do absolutní bubenické špičky žádnou náhodou. S důrazem na hru stoupala samozřejmě i hlasitost bicích, až v některých místech nebylo slyšet nic jiného. Jako by byly nazvučeny na „normální“ hru a zapomínalo se přitom, že Smith se velice často a rád rozvášní. Naštěstí šlo však většinou jen o momenty. Mnohem větší škodou bylo, že Anthonyho Jacksona a jeho šestistrunné poznávací znamení jste si mohli vychutnat, jen pokud jste se soustředili, takže hra vypadala spíše jako trio dvou sólistů. Zvukař si jeho mírné zvukové absence všiml až během jeho téměř neslyšeného sóla. Mohli jste vidět kmitající prsty, ale zvuk se musel doslova dolovat z podpovrchu. To ale nic neměnilo na té velice příjemné husí kůži, co se mi neustále vracela. Jak už bylo řečeno, kapela se alespoň ze začátku držela spíše nacvičených osnov. Až teprve během dalších skladeb „Labyrinth“ a „Temptation“ ze stejného alba přeběhlo mezi pianem a bicími několik úsměvů a provokativních výpadů, které se dál a dál rozvíjely v hotové improvizační tango, a člověk nestačil sledovat, jaká kouzla to přicházejí z pódia. Jestli tomu teď něco chybělo, byl to snad už jen menší jazzový klub nebo jiná generace, aby to všechno vybuchlo v množství nakumulované energie, která z muzikantů směrem k publiku občas vystřelila v narůstajících frekvencích a objemech. Těm našim diplomovaným starousedlíkům pod zdobným klenutým stropem chvíli trvalo, než dokázali konečně hlasitěji ocenit další brilantní sólo.

Ačkoliv byl syntezátor Nord Lead na svém místě a připraven, využila jej Hiromi jen v následujícím kousku „Desire“ (na moje oblíbené „Now or Never“ nakonec nedošlo), což byl jeden z těch mála momentů, kdy odskočila od klasiky k fusion. A právě během těchto výpadů a dlouhých melodických vln se Jacksonova výborná práce na celém rozsahu jeho vypaseného pražce utopila někde vzadu, přestože dynamicky evidentně ani na moment neopustil své kolegy na výsluní. A opakuje se stále to samé – bicí občas přehluší úplně všechno.
Aby se vyburcované tempo uklidnilo a vrátilo do původní polohy, přišla na řadu přibližně v polovině programu hyperverze Gershwinovy „I Got Rhythm“ v provedení solo piano. Pojem klidnější tempo zde pak není zcela namístě. Hiromi si s melodiemi dělá absolutně co chce. Jak proboha dokáže do hry vkládat vedle technické bravury a citu zároveň tolik téměř dětské radosti, a dokonce drobné vtípky? Dokonalost východu jako vystřižená z Vonnegutovy Grotesky, kde to, co by odrovnalo šlachy v rukou třem lidem, provádí tahle drobná dívka s téměř permanentním úsměvem na tváři a elastickými výstřely těla zmítaného rytmem. Najednou před sebou vidíte někoho, kdo na svém cíli tvrdě pracoval a pracuje mnoho let a výsledek doslova bere dech. Bouřlivý aplaus nemůže oplatit to, co na živém vystoupení dostáváte. Potlesky jsou téměř minutové, inteligence uznale pokyvuje hlavou, pseudoumělcům padají hřebínky, muzikanti si smutně prohlíží ruce a myslí na své nástroje doma s pocitem neurčitého prázdna.

Následuje jediná ochutnávka z nejnovějšího alba Move (2012), skladba „Suite Escapism“ rozdělená na tři samostatné části – od moderní jazzové fúze k baladičtějšímu intermezzu a zpět. Přitom právě v onom jemnějším partu se možná dá vidět trochu do budoucna. Pokud to mohly být náznaky toho, čemu se mladá Japonka bude věnovat, až ze sebe vybije většinu své nespoutané mladistvé energie (jestli vůbec), máme se věru na co těšit. Skladatelské perly melodií prošpikovaných jazzovými kličkami, to vše v dokonalém provedení, zkrátka radost poslouchat. Tady také vynikne výborná souhra basy a piana, kde bicí dělají jen nejnutnější podkres. Celkově tedy velmi dobré vyvážení rytmicky prudších skladeb s volnějšími tématy. Téměř hodinu a půl trvající koncert pak zakončil přídavek v podobě Beethovenovy Osmé. A já jsem citlivý muž, no vážně. I když tohle znám v nespočtu verzí včetně téhle, začátek mě málem rozpláče, a to si nedělám srandu. Člověk neví, jestli je vůbec schopen něco takového dostatečně ocenit. Čekal jsem, že budu unešený, ale tenhle naprosto výjimečný zážitek mi sebral slova. A všechny tyhle plky jsou jen velice chabý pokus, jak alespoň částečně včerejšek přiblížit.

Pokud se vám kdekoliv naskytne příležitost vidět koncert Hiromi Uehara někdy znovu, doporučuji ji využít. Mně se po hodně, hodně dlouhé době podařilo zažít vystoupení, které mi vykouzlilo úsměv na rtech, nabilo energií a obdivem, aby mě nakonec ještě dojalo. Hiromi dává evidentně její vlastní hra to, o čem sní snad každý smrtelník, nejen muzikanti – radost, energii a inspiraci. A poslech takovéhle hudby, ať už naživo, či z desky, vám najednou dá konkrétní důkaz, že když jste v sobě kdysi dávno objevili lásku k hudbě, bylo to správně.

Related Posts

3 komentáře

  1. Tomek

    Podepisuju. Hiromi úžasná. To s těmi bicími a basou je pravda a je to škoda. Přestože jsem měl lístek k sezení, nakonec jsem šel raději na stání, protože všechny slušnější židle byly rezervovány. Pro sponzory nebo pro známé ? Navíc myslím, že Španělský sál není místo pro takovýhle jazz.
    Je ještě jedna taková i když úplně jiná. Aziza Mustafa Zadeh, která teď ale nehraje.

    Odpovědět
  2. Jan Hocek

    Hiromi je výborná, jistě, ale s tím bubeníkem se dostane tam, kde se její muzikálnost nakonec ztratí zcela…přitom Jackson je velmi eklektický a navíc dost niterný basák, který se k Hiromi hodí doopravdy…škoda. Ale je to její volba, tak doufejme, že se s tím vyrovná. Ale pokud „přitvrdí“, dostane se nakonec do stejného předpeklí, jako např. Geri Allen, která v těhle „ukrutnostech“ utopila svoji výjimečnost…

    Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.