Hned v úvodu musím pochválit vydavatelství Radioservis, že nezapomnělo na současný domácí jazz a vydalo vloni první plně autorské CD pražské fusion formaci QUATTRO FORMAGGI, Kvartet vznikl původně v Opavě již před 10 lety a album „OVER THE EDGE“ natočil ve složení Michal Krásný (lídr, baskytara), Jan Bálek (klávesy), Marek Prokop (sax) a Dušan Čermák (bicí). A to by nebyla správná quattro formaggi, aby nechyběl ten pátý, v tomto případě perkusista Camilo Caller, jenž má za sebou hraní např. se Zuzanou Navarovou a je členem kapely Akustik. V titulní, nejdelší kompozici pak hostuje ještě kytarista Jaroslav Friedl.

Album obsahuje 8 skladeb, o jejichž autorství se rovnocenně podělili Krásný a Bálek. Název jasně poukazuje na fakt, že muzikanti se snaží hrát jazz, který by byl přístupný širšímu posluchačskému spektru, řekněme přímo těm méně náročným posluchačům, tudíž jsou neustále na hraně mezi uměním a kýčem. Onen „snadno poslouchatelný“ jazz, aby nedošlo k mýlce, však není v žádném případě zavrženíhodný, spíše naopak! A troufám si tvrdit, že Quattro Formaggi se směle mohou měřit s takovými světovými veličinami tohoto žánru, jako Yellowjackets, Spyro Gyra, Hiroshima, Beacastuff a pod. Ve Spojených státech existují desítky rozhlasových stanic, jež vysílají výhradně tuto fúzi jazzu, rocku, popu, funku a latiny. Důležité je však nesklouznout z oné hrany do bahna hudební podbízivosti, čehož jsme dnes svědky ve stále hojnější míře, a to nejen v tzv. populární hudbě. Sice bych v případě Quattro Formaggi nedával k označení „fusion“ přídomek „progresivní“, ale nic to nemění na tom, že album „Over The Edge“ je podařené a i ten náročnější jazzový mlsoun si tam najde to svoje vytoužené sousto.

Kapela je silná dokonce i v pomalejších kompozicích, čehož je zářným příkladem nejen ta titulní, kterou osvěžuje zvuk akustického piana a vynikající basové sólo, ale především výrazně lyricky melodický „The Greatest Praguer“. Bluesová nálada, zasmušilost, pozvolné citové kypění, místo sopránového saxofonu, v této hudbě až nadužívaného, zní teplý tón tenoru – napadl mne v souvislosti s názvem skladby sám od sebe Franz Kafka. V rychlejších číslech pak kapela rozbaluje všechny své zbraně: razantní a plastickou rytmiku, prokomponovanost hudební masy, aniž by ztráceli svěží tah, přecházející místy až v uragán, přičemž sóla jsou plnokrevná, logicky vystavěná a nikdy nesklouznou k samoúčelné exhibici, kompozici dokonce stmelují, což zasluhuje uznání. Smekám, pánové! Někde jsou víc jazz-rockoví (např. „Song For You“, závěrečná „G.W.“), pak má navrch funk („Find The Trap“), nebo latinské groovy („Brazilian Circus“), ale vždycky jsou to oni, poznáte je, ani v jediném okamžiku z oněch necelých 49 minut se nezpronevěří dobré fusion, které není nikdy dost.
Tak na téhle pizze jsem si fakt pochutnal!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.