PAVLA SCHÖNOVÁ začala v 70.letech jako herečka a klavíristka v brněnském divadle Husa na provázku, nyní je nepřehlédnutelnou skladatelkou a interpretkou scénické hudby pro rozhlas a divadla. A samozřejmě jazzovou klavíristkou, která u nás nemá srovnatelnou souputnici.

Dva projekty, v nichž postupně zazářil její jazzový um, Classic Goes Jazz a Dialogy pro dvě piana, rekapituluje album JAZZ DIALOGUES, jež si Pavla Schönová vydala vlastním nákladem.
Classic Goes Jazz, jak napovídá název, se pokouší o fúzi klasické vážné hudby s jazzem. Samozřejmě, nic nového pod sluncem. Interpretka se však spojila s excelentní rytmikou, kterou tvoří basista František Uhlíř a bubeník Milan Vitoch, jimž by náležel přídomek „legendární“, doplněnou saxofonistou Tomášem Křemenákem. Ten se sice dostává ke slovu pouze dvakrát, ale zapamatujete si ho. Schönová se tak dostává na stejnou vlnu jako třeba Eugen Cicero nebo Jacques Loussier, ale zní moderněji, neboť sahá po skladatelích 20.století. Dialogy pro dvě piana pak přinášejí Pavliina dueta s Emilem Viklickým. Víc není třeba dodávat. Větší prostor dostalo trio respektive kvartet, přesto pět klavírních dialogů, jež album obsahuje, osvěžují svou vstřícnou hravostí, nehádavostí a tvůrčím souladem. Jsou však přece jenom víc „viklický“, vždyť je ve třech případech Emil autorem (Sapphires, Running Water a Sweet Brazil) a ve dvou pak Leoš Janáček, k němuž se Viklický vždycky hlásil (3.část ze Synfonietty a In the Mists, evokující ve mne Garnerovu pecku Misty). Janáček se dostává ke slovu také v kvartetním pojetí. Uchopení tématu smrti v Presentiment ze Sonaty 1.X.1905 je vskutku vydařené, počínaje emotivním klavírním úvodem, poté měkce melodickou basou s neobyčejně lyrickým tahem, tenorsaxofonovým sólem, posléze vypjatým klavírním sólem a konče opět výbuchem emocí.

Album otevírá Albénizovo Preludium, klenot původně pro klasickou španělskou kytaru, které vás po dobu více než 10 minut (nejdelší položka alba) doslova uhrane. Klavír v tématu zachovává andaluzský kolorit i žár, jazzové rozvíjení působí přirozeně, nenásilně, což nebývá zase tak často pravidlem ani u slovutnějších interpretů. Vedle Uhlířova excelentního kontrabasu se tady zaskví sólově také Vitoch. Následuje Fire Dance od deFally, dalšího Španěla flamencového ražení, a ani zde si trio nevylámalo zuby, naopak, Uhlíř přidal navíc úžasné sólo, hrané smyčcem. Čím dál více nabýváte pocitu, že ta deska není jen o předem proklamovaném dialogu mezi jazzem a klasikou či dvěma klavíry, ale také mezi Schönovou a Uhlířem, natolik je tady basista výrazně slyšet! Završením budiž kompozice Maybe Later, již napsal sám Uhlíř. Jediný Pavliin autorský vklad, My First Blues, je svižněji pojatá obligátní dvanáctka, v níž dostane větší prostor Křemenákův tenorsaxofon. Závěr alba tvoří vynikající interpretace navýsost dramatické IV.Sonáty Luboše Fišera, kde klavír zachovává až drtivou razanci v dialogu s emotivním kontrabasem, přičemž bicí pouze podmalovávají, aby pak uvolnily prostor pro lyrický závěr osamoceného piana. Velmi milý šok!
Opravdu nepřeháním. Album Jazz Dialogues Pavly Schönové mne opravdu příjemně šokovalo. 4 a půl hvězdičky. Ta půlka dolů je za nevýrazný, nenápaditý obal.

Related Posts

One Response

  1. Jan Hocek

    Omlouvám se Pavle Schönové a půl hvězdičky vracím…protože originální obal je navýsost nápaditý, neřku-li exkluzivní, v podobě rozevíracího alba (velikosti LP) se spoustou fotografií, na vynikajícím papíře…při psaní recenze jsem vycházel z podoby pouhého propagačního CD. Ovšem názor na to hlavní, na hudbu, se nemění…

    Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*