Upřímně řečeno, mnohem raději bych si poslechl album Tapas z roku 2009 oceněné Andělem, protože by mě zajímalo, jestli se čeští BraAgas, řadící se do žánrů world music a středověké hudby, stali vítězi soutěže Colours Talents opravdu zaslouženě. Ale je téměř jisté že ano, protože se jedná o soutěž muzikantskou, na rozdíl od Anděla. Úspěšnou desku bych si poslechl mnohem raději už kvůli zklamání, které na mě čekalo při prvním poslechu novinky Fuerte této pražské pětice a které se postupně potvrdilo při poslechu třetím, čtvrtém a pátém a definitivně posledním.
Kapela fungující od roku 2007 se postupně svým originálním pojetím evropské středověké hudby vypracovala k úspěchům na poli žánru a velmi brzy získala možnost vydavatelské záštity u Indies Scope. S jejich v pořadí třetím albem Tapas (2009) se pak dostavil mediální úspěch v podobě zmíněné ceny Anděl, průměr dvacítky koncertů ročně nejen na domácích pódiích a otevřená dvířka k pokusu navázat na dosavadní vzestupnou tendenci. A o novince Fuerte nejde říct, že by se nepovedla. Stále jde o směs středoevropského folklóru v novém kabátě, stále se skupině daří přesvědčivě zpracovávat vzájemně velmi si podobná témata bulharské, makedonské či cikánské hudby, jen měla tu smůlu, že narazila na recenzenta, kterého bohužel nepřesvědčila. Plochý a o energii dost výrazně ochuzený folklór laděný popovými prvky při pokusu posunout zvuk desky blíže k něčemu jako mainstream, to byl první dojem. Z pohledu posluchače album zní vcelku příjemně, bez nepříjemných výkyvů či poklesu v zavedeném tempu, ale bohužel ani test s volume nevyřešil to nejdůležitější – absenci energie, kterou tenhle druh hudby má a musí mít. V případě desky Fuerte však spíše naživo, než na záznamu ze studia. Z pohledu muzikantského pak vyzní poněkud levněji, založeno na jednoduchém konceptu podkladu jednoho či dvou hudebních témat a vokálů, bez obměn, bez něčeho navíc. A i když kapela informuje, že vyniká zajímavou instrumentací, na novince to nebylo znát. Celé album se spoléhá především na hlavní vokál, který dává skladbám tvar, jenže za ním jsem už nic nenašel. Ale nutno pochválit za to, že ve zpěvu nezaslechnete žádnou z těch typicky českých ostrých hran, díky kterým se pozná český zpěvák pokoušející se o cizí jazyk, žádnou z těch fonetických perel, které i u našich nejprotlačovanějších interpretů tahají plomby. Pod poznámkou „Viper Version“ se na albu skrývá něco, co jsem bohužel při odhalení oné „viper“ složky musel okamžitě přepnout. Omlouvám se, ale elektronické beaty, byť decentnější, jsou tady určitě krokem zpět. Teprve v baladičtější písni „Yo me levanti“ s poznámkou „Sefardská“ zmizel pocit, že mi chce BraAgas mermomocí něco předvést, o něčem mne přesvědčit. Do popředí přešly harmonie namísto dominantního vokálu a myslím, že možná právě tohle by mohla být jejich silná stránka. Alespoň že v bookletu CD se vyhnuli něčemu jako pózování kapely s nástroji a vsadili na nekonkrétnost, na které se jen málokdy dá co zkazit. Ale album si poslechněte! Už kvůli vlastnímu názoru.
Špatná recenze se nepíše lehce, protože netěší. A představte si, že do něčeho vložíte prostředky a především svůj čas a energii a pak si to poslechne nějaký pisálek a řekne „ne“. Jenže přece nebudu lhát. Za mě bohužel ne.