Nic jsem netušil. Po soumračných ulicích se potloukali Mikulášové, andělé a několikanásobně větší počet čertů, punčochy voněly čokoládou a pomeranči, studenti se bavili o blížícím se konci světa, sníh ne a ne se vyvalit, jako tomu bylo v minulých letech, ale jen tak si poletoval a ani se mu nechtělo dopadnout na zem. V takový čas se přece neumírá…

Pobrukoval jsem si Take Five. Kdy jsem tuhle jazzovou pecku slyšel poprvé? Muselo mi být tak 10 let, to jsem s tátou začal poslouchat Voice America Willise Conovera, jehož chlapský hlas jsem miloval. Školní penál jsem měl popsán jmény jazzmanů, pamatuju si, že se mi spolužáci smáli, vždyť to se nedá přece poslouchat, každý si hraje co chce! Vlastně gró téhle hudby vystihli, aniž to tušili. Byl to celý pořad o Dave Brubeckovi, ve kterém samozřejmě nemohl chybět hit Take Five. Moc se mi líbilo to sólo bicích uprostřed, ten bubeník jen netloukl, on hrál!

V 18 jsem se dostal k elpíčku, které vyšlo v Jazzové edici Gramofonovém klubu Supraphonu v roce 1971 a byly na něm ty nejlepší kousky nepřekonatelného Brubeckova kvarteta s Desmondem, Morellem a Wrightem. Od té doby jsem altsaxofonistu Paula Desmonda poznal mezi všemi, do zvuku jeho altky jsem se přímo zamiloval. Zvláště Blue Rondo A La Turk jsem si pouštěl stále dokola. Byl květen 1977. 30.května Desmond zemřel.

Po vojně jsem si koupil ve „východoněmecké kultuře“, která sídlila na Národní třídě, desku Bernstein Spielt Brubeck, Brubeck Spielt Bernstein. Poprvé jsem slyšel spojení jazzu a vážné hudby a já začal poslouchat s tou největší vážností i klasickou hudbu, hlavně tu soudobou, a také mohl ještě hlouběji proniknout do Brubeckova jazzu. Na počátku 50.let, kdy vpadl na jazzovou scénu, bylo jeho pojetí až revoluční. Nespokojil se pouze se synkopickými a bluesovými vzorci, ale rozvolňoval tento půdorys lichodobým a polyfonickým členěním, aby mohl nasávat třeba bossa novu nebo japonskou lidovou hudbu. Však také studoval teorii hudby a skladbu u francouzského skladatele Daria Milhauda a byl nějaký čas dokonce soukromým žákem novátora Arnolda Schoenberga! Ačkoli byl bílé pleti, uznávali ho i černí jazzmani, čímž dokončil to, co začali již Louis Armstrong a Benny Goodman, a to snahu vymýtit z jazzu rasová hlediska.

Dave Brubeck stále překvapoval. V roce 2001 natočil The Gates Of Justice, rozměrnou kantátu na biblické a židovské texty pro jazzové trio, basbaryton, liturgický hlas a sbor. Uvědomoval si čím dál víc svůj židovský původ a jeho sakrální kompozice jsou toho silně emotivním dokladem.
Loni jsem objevil díky své práci prodavače v jazzovém oddělení nahrávku jeho legendárního kvarteta se symfonickým orchestrem z roku 1963 Brandenburg Gate:Revisited, uměleckou odpověď na rozdělení Berlína a vytvoření dvou nesmiřitelných světů. Jazz od té doby zkoušel tento svět spojovat, nebo alespoň otupovat ostny a hrany. Nám, kteří jsme byli za tou železnou oponou zavřeni, byl jazz posilou a nadějí. A to s veškerým patosem.
Stále nic jsem netušil.

V noci, to už jsem spal, mi přišla sms od kamaráda. Stálo tam: Nevím, jestli to víš, ale zemřel Dave Brubeck.
Odepsal jsem mu, že nevím. A že nezemřel. Takoví lidé neumírají…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..