Nerad takhle začínám svůj report z koncertu, ale pro mne to bylo skutečně zklamání. Přitom Praha před dvěma lety aplaudovala téhle superskupině velmi vehementně. Když LES TRIABOLIQUES u nás vystoupili poprvé, tisk se zmiňoval o „zcela zaplněném sále“ a že „hudební festival Respect Plus českému publiku patrně objevil nové miláčky“, samotný Justin Adams o rok později v pražském Paláci Akropolis vystoupil znovu, tentokrát s Juldehem Camezou z Gambie, a opět před početnou posluchačskou návštěvou. V úterý 4.12. zde bylo lidí poskrovnu. Bohužel. A to se zákonitě muselo projevit na nasazení a vitalitě účinkujících, i když ti přesto odvedli slušnou práci, dá-li se to tak říci. Samotní muzikanti dle svých vlastních slov nesnášejí akademismus v hudbě, ale ten byl tentokrát jaksi přítomen. Sice nevévodil celkovému dojmu, nebylo to však ani ve stopovém množství.Předskakovalo trio MICHAEL DELIA, MARTIN ALACAM a LUCY FILLERY-MURPHY, to znamená crossoverové, příjemné, ale nijak zvlášť vzrušující „drnkání“. Američan Delia hraje na domorodý nástroj mbira, užívaný v Zimbabwe, Čecho-Turek Alacam je kytarista janotovského střihu, oba tvoří duo, jež v Praze už zdomácnělo. Tentokrát byl jejich zvuk obohacen o violoncellistku.

Les Triaboliques tvoří tři výrazné muzikantské osobnosti. BEN MANDELSON, zakladatel veletrhu Womad, nejvlivnější hlava v oblasti tzv. world-music (a jako producent se např. podílel na albu Čechomoru „Co se stalo nové“), tentokrát hrál pouze na mandolínu, zato však virtuozně a s razancí. V jednom případě vzal do ruky slovenskou píšťalu, něco jako zmenšenou fujaru, přičemž evidentně očekával bouřlivou reakci v řadách posluchačů, ale ta byla vlažná, a nejen proto, že málo početná. JUSTIN ADAMS, jinak spoluhráč Roberta Planta, nepustil svou elektrifikovanou kytaru po celou dobu. Bohužel z tolik proklamovaného „pouštního blues“ z jejích strun moc nezaznělo, vystačil si s rockovými a folkovými postupy. Jako zpěvák měl méně prostoru, přičemž však stačil naznačit, že tam to blues zkrátka je! Nejživější byl třetí kumpán, LU EDMONDS, bývalý významný punker vzezření čaroděje Čáryfuka, s občasným mluveným slovem a´la Aldous Huxley, který obstarával většinu sólových pěveckých partů, Čáryfukovi podoben pak ještě více, zaujal především hrou na cűmbűs, jakési turecké banjo (název příznačně znamená v turečtině „radost“ a „zábavu“), na něž hrál vskutku doslova fyzicky, často i perkusivně. Bohužel zůstaly jeho další, vesměs vlastnoručně vyrobené strunné nástroje, nejčastěji z oblasti Středozemí a Asie, někde u něj doma. Škoda, především zvuk nejrůznějších Edmondsových variací řeckého bouzouki je pověstný.

Repertoár koncertu, stejně jako poprvé, tvořil především materiál z jejich eponymního alba „RIVERMUDTWILIGHT“ z roku 2009 (a zatím jediného, přece jen jsou všichni tři protagonisté natolik vytíženi jinde, že každé jejich setkání považují za svátek – o to víc mne mrzí slabá návštěva posluchačské veřejnosti). Zazněla samozřejmě „Gulaguajira“, píseň s ruským samizdatovým textem, konfrontující poněkud problematicky existenci sibiřských gulagů s prosluněným kubánským venkovem. Také huxleyovsky zdémantizovaná píseň „Shiner“, „Crossing the Stone Bridge“, inspirovaná prý Karlovým mostem, alespoň to tak Mandelson prezentoval, „Black Earth Boys“, vycházející z gospelu a výborně zazpívaném Adamsem, přičemž všichni tři patřičně odsekávají sloganový refrén, nechyběla ani „Rivermudtwilight“, ona crossoverová povodeň, změněná pak v rockovou potopu, kde mandolina zní jako Hendrix. Z coververzí mne navýsost potěšilo zdařilé uchopení slavného hitu The Animals (ale původně samozřejmě z repertoáru jazzové divy Niny Simone) „Don´t Let Me Be Misunderstood“.

Mohl to být úžasný koncert. Muzikanti sice nezůstali nic dlužni, ale měli na víc. Ale proč by házeli ony příslovečné perly?

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..