Každý si jistě vybaví ony úchvatné pasáže v románu Na cestě, v nichž Jack Kerouac popisuje be-bopové bouření, boření válkou zrelativizovaných jazzových hranic. Jazzem jsou prosyceny také Fitzgeraldovy knihy, ona dvacátá léta, kdy se zapomínalo na jiná válečná jatka a toto období pozlátkové slepé uličky bylo dokonce nazváno „jazzovým věkem“, v němž se ztratila jedna celá americká generace. Když jsem otevřel thrillerový román z námořnického prostředí „HŘBITOV BEZEJMENNÝCH LODÍ„, který napsal můj oblíbenec ARTURO PÉREZ-REVERTE, netušil jsem, že i moje jazzomilské srdce bude zaplavováno slastí!

„Tři dny nato ležel na zádech v posteli v penzionu La Maritima a díval se na vlhkou skvrnu na stropě. KIND OF BLUE. Ve sluchátkách jeho wolkmana hned po SO WHAT, kterým ten kontrabas příjemně proklouzával, teď právě nastoupila trubka MILESE DAVISE proslulým sólem o dvou tónech – druhý o oktávu nižší než první – a Coy se zadrženým dechem čekal v prázdném prostoru na osvobozující výbuch, jediné zaburácení bicích, blýsknutí činelů a potom bubnování, které zvolna, nevyhnutelně a úžasně razilo cestu kovu trubky.“ V mistrovském překladu Vladimíra Medka pak čtenář odkrývá základní jazzovou linii: „Považoval se málem za hudebního analfabeta, ale miloval džez, jeho opovážlivost a jeho důmysl. Našel v něm zálibu při dlouhých hlídkách na můstku, když se jako třetí důstojník plavil na palubě Fedallahu, lodi na přepravu ovoce společnosti Zoeline, jejíž první důstojník, Galícijec jménem Neira, měl pět pásek Smithsonovy sbírky klasického džezu. Bylo tam všecko od Scotta Joplina a Bixe Beiderbecka přes Armstronga, Ellingtona, Arta Tatuma, Billie Holidayovou, Charlieho Parkera a další až po Theloniuse Monka a Ornette Colemana: hodiny a hodiny džezu s šálkem kávy v rukou, s loktem opřeným o okraj můstku a s očima upřenýma na moře, v noci a pod hvězdami. Další, kdo tu hudbu miloval, byl strojmistr Gorostiola, rodák z Bilbaa, známější jako Torpédoborec Tucumán. A všechny tři je spojoval džez a přátelství celých šest let na čtyřúhelníkové trase, po níž Fedallah jezdil s volně loženým nákladem ovoce a obilí mezi Španělskem, Karibskými ostrovy, severní Evropou a jihem Spojených států…“

Když se v dění objevuje žena jménem Tanger, samozřejmě žena obestřena tajemstvím, jak jinak, Pérez-Reverte ústy hlavního hrdiny Coye vzdává takto v podstatě velmi zasvěcený hold jazzové hudbě (a nejen té): „Saxofon se už každou chvíli musí ozvat. A Tanger je jako džez, pomyslel si Coy. Základní melodie a neočekávané variace. Celou dobu se točí kolem jediné, na pohled utkvělé představy, jako je struktura témat AABA. Ovšem sledovat ji zblízka vyžaduje neustálou pozornost, která v nejmenším nevylučuje překvapení. Naráz zaznělo AABAACBA a ozvalo se vedlejší téma, které by tam nikdo nečekal. K tomu, abyste ji dokázali sledovat, není žádný jiný způsob než improvizace, ať už vede kamkoli. Tanger se musí sledovat bez partitury a poslepu. Nedaleké hodiny na náměstí odbily třetí. Coy je slyšel jen tlumeně přes sluchátka a hudbu, a pak už konečně zazněl Hawkinsův saxofon, třetí sólo, jež celou skladbu spojovalo od začátku až do konce. Přimhouřil oči a dal se unášet kadencí známých not, které ho uklidňovaly jako vždycky, jako když se opakuje něco, co očekáváte. Do melodie se však teď vmísila Tanger a změnila její křehkou stavbu…“
Jazz hraje v tomto příběhu důležitou roli. Není samozřejmě nositelem děje, ale je zrcadlem hrdinova rozpoložení, stavů, myšlenkových i pocitových pochodů, mnohdy klíčem k pochopení toho neuchopitelného kolem něho, nebo „jenom“ možností spočinout a nadechnout se. Filmový režisér Tarkovskij kdysi prohlásil, že „hudba je nejvyšší forma umění“, že kdyby to uměl, bude se vyjadřovat prostřednictvím hudby, nikoli filmu. Troufám si tvrdit, že jazz spojuje obě formy.

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..