Kvintet INNER SPACES, rekrutovaný v roce 2009 z českých a polských studentů Jazzové akademie v polských Katovicích, vydal u Animal Music druhé album, jež se zove příznačně LIGHT YEAR. Tato nastupující generace (ročník vesměs 1985-86) je skutečně o celý světelný rok jinde, než generace předchozí. Záměrně jsem užil výrazu „jinde“ místo „dál“, které se nabízí zdánlivě vhodněji. Je to zkrátka „jiný“ jazz. Jeho gró nejsou sáhodlouhá sóla na určité téma, rozvíjení jednoho výrazného motivu, popřípadě zcela svobodomyslná odyssea bezbřehými více než stoletými jazzovými vodami. Více čerpá z postupů komponované soudobé vážné hudby, využívá neobvyklých souzvuků především dechových nástrojů, kontrolovaných riffů, kontrapunktu, složitých a proměnlivých rytmů, výrazněji pracuje (a komplikuje) s formou, výrazem, barvami, napětím, se strukturou. Mnohdy bývá úporně narativní, což ale paradoxně snižuje sdělnost, to však není případ Inner Spaces. Ti dokáží navíc i překvapovat u nás dosud neslyšenými nezvyklostmi, takže posluchač se těší na vícero poslechů, které mu otevřou nové a nové vesmíry.

inner-spaceKvintet založila trumpetistka Štěpánka Balcarová, která však ze 12 skladeb, jež na albu jsou, zkomponovala pouze dvě. O většinu repertoáru se postaral saxofonista Luboš Soukup a pianista Vít Křišťan. Rytmiku tvoří Poláci, basista Max Mucha a bubeník Grzegorz Maslowski, přes své mládí již ostřílení muzikanti (oba prošli např. soubory Janusze Muniaka a Jarka Bothura). Deska Light Year je navíc obohacena o hostujícího Davida Dorůžku s elektrickou kytarou. Ten dokonce napsal speciálně pro toto album skladbu Ukolébavka, již dedikoval svému synovi Jonášovi. A je zde patřičně slyšet i jinak, třeba v úvodním tracku Hyacinthus je jeho sólo stěžejní a v Yellow jeho kytara doslova řádí až v rockovém duchu. Díky tomu graduje dvoudílná kompozice Red And Yellow Excitement, první nesporný vrchol desky, v níž prokázal Soukup nevšední skladatelský talent. Najdete zde vše, čím se může tento soubor pyšnit, navíc znamenitá sóla: Balcarová tady vystřihne své nejvypjatější a „nejšpinavější“ sólo (jinak je zvuk její trubky projasněný), Soukupova sopránka jde místy proti trubce v dost ostrém střetu, rytmika je zde nejčlenitější a vygraduje až ke groovům, excelují i osamocené bicí, jež však zbytečně neexhibují. Druhý vrchol představuje Christmas Fairy Tale s vynikajícím tenorsaxofonovým sólem, jež evokuje pozdního Johna Coltranea. Tato skladba je ohraničena téměř free-jazzovými lektvary pod názvem Phei I., respektive II.

V této souvislosti si uvědomuju, že celé album je koncipováno vlastně konceptuálně, podobným způsobem jako samotné kompozice, někdy jedna přechází v druhou, jako je tomu v případě unisonové Silence a neobyčejně elastické, avšak tvrdou rytmikou podkopané Mondays Mystery, které tak vytvářejí až dobrodružný kontrast, aby vás poté pohladila Far Away s rozněžnělým tenorem, již věnoval autor (Soukup) své matce. Oba autorské vklady Balcarové, H.F.L. (Higher Form of Love) a především titulní Light Year, vklíněné mezi Phei, se pak vyznačují větší výrazovou čistotou, jsou průzračnější, vzdušnější, nejsou tolik zatěžkané komplikovaností, napětí je zde budováno spíše zámlkami. Mistrně sestavený hudební materiál! Teď ještě zbývá položit otázku: Quo vadis? Obávám se totiž, že v takovém „komponovaném“ jazzu není mnoho cest k rozvíjení, další deska by už mohla znamenat stagnaci, moment překvapení by již nemusel přijít. Ale něco mi říká, že tihle hudebníci mají až vesmírný potenciál…

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*