Jak napsat článek z druhého, závěrečného večera 15. ročníku Festivalu swingové hudby, když hrají polští Jazz Band Ball Orchestra a hned po nich Ondřej Havelka a jeho Melody Makers, tedy dvě veličiny, které vám nedovolí ani na chvilku neposlouchat a úplně se neztratit v atmosféře 30., 40. a 50. let? Já to myslím vážně! Jak? Vždyť tohle bude vypadat jen jako sladká a navoněná reklama, protože jiné dojmy než ty nejlepší prostě nemám.
Letos tomu bylo přesně padesát let, co spolu začali hrát Jazz Band Ball Orchestra, a téměř ve všech aspektech se tahle úctyhodná dvojice čísel promítla na pódium čtvrtečního večera. A nemyslím tím, že by pánové sotva popadali dech. Naopak! Hned v úvodním, představovacím „Crazy Rhythm“ se ukázala krakowská konzervatoř se vším, co v sobě půlstoletí poctivého hraní má. Jednoduše učebnicová hra. Tady nejde vyzdvihovat individuální výkony (stejně jako později u Melody Makers), protože tahle šestice funguje jako samostatné, precizně vyšlapané cesty vedoucí k dokonalému celku. Ve skladbách se opírají především o silné „zadní“ trio bicí-kontrabas-piano pánů Jamiola, Lisieckého a Groborze, na kterém pak lze postavit prakticky cokoliv. V jednu chvíli, když se dechy stáhly dozadu, jejich tempo připomínalo energii nejlepší části Maďarské rapsódie v podání Eugena Cicera. Možná ještě právě Wieslaw Jamiol stojí za zmínku navíc. Ten byl totiž se svou perleťovou sestavou bicích Gretsch po celou dobu pevnou a výraznou skálou celé konstrukce, s nepolevujícím valícím se tempem. A nejen to, také všechny úsměvy jeho kolegů směřovaly do středu sestavy k rytmice. A komunikace kapely na pódiu je přece také jedna z nejhezčích složek živého hraní. Možná jen že to občas vypadá, jako by bylo pro pány koncertování po tolika letech mnohem více něco jako zaměstnání, kdy prostě každý odehraje to svoje. Chyběla tomu taková ta ztřeštěná radost á la Boris Vian. Jenže co by člověk chtěl od hudebníků s desítkami let štací po celém světě. Rozhodně nemusíte mít strach, pokud se rozhodnete někdy legendu shlédnout naživo. Jazz Band Ball Orchestra vás v ničem neošidí. Všechno to „navíc“, co je kořením živého jazzu, mají v sobě pánové zažito tak přirozeně jako noty samy. Tohle je klasika, která vás ničím nepřekvapí, ale do svojí hudby a její atmosféry vás vtáhne naprosto dokonale, od drobných v kapse až po vzpomínky.
Co se dalšího účinkujícího tělesa týče, nemám už vůbec co říct. Ondřej Havelka se nemění ani v tom nejmenším. A to proboha už kolik let? Nejde než zase jen chválit, tak jakou cenu má pokoušet se zprostředkovat zážitek toho večera? Takže jen krátce: tenhle band má svoje hraní v malíku. Ve více než hodinu a půl trvajícím programu, tentokrát nazvaném „házení perel swingu“, nechybělo kromě vybraných pilířů žánru ani nic z tradičního repertoáru lídra formace, od zpěvu, stepu a tance až po ukulele. Ondřej Havelka spadá do kategorie šťastných lidí, kteří žijí prací, jež je zároveň jejich nejmilejším koníčkem. A i čtrnáctičlenný orchestr Melody Makers se na pódiu celou dobu dokonale baví a muzikanti se mezi čtením not vzájemně špičkují programovými i soukromými vtípky. Během vystoupení vás postupně podrobně seznámí s detaily programu, včetně odkazů až k Woodymu Allenovi (aby ne) nebo Kerouacovi. Jako zpestření (jinak ale nikoliv monotónního) večera vystoupila Věra Gondolánová, která kapelu v posledních letech občas doprovází jako host. Tu jsem měl, přiznám se, možnost slyšet vůbec poprvé a vůbec mě nepřekvapuje, že se s barvou svého hlasu prosadila v Evropě. Zase chvála. O tomhle zkrátka nejde psát, tohle má cenu jenom vychutnat na vlastní kůži. Humor Ondřeje Havelky a show Melody Makers nemůžou zklamat.
Nejpěknějším momentem večera byl ale pohled na starší pár v řadě přede mnou, když se během melancholické „Stormy Weather“ vzájemně objali, pod vlivem nějaké vzácné a ryze osobní vzpomínky. Vůbec na druhou část Festivalu swingové hudby jako by se přišlo znovu ochutnat něco, co jste už prožili a co důvěrně znáte.
Tomáš Hromek