Čtvrtý den festivalu Jazz Goes To Town mne dohonily nejazzové povinnosti, jež nesnesly odkladu, takže jsem musel oželet trio Emila Viklického, což mne mrzí dvojnásob, neboť jsem byl zvědav, jak to dnes bubnuje Cyrilovi Zeleňákovi (ten taky hrával s Dežom). Ale když se naskytla šance stihnout alespoň část vystoupení sextetu Petra Kalfuse ve Springfield Clubu, poháněn mou vitální ženou překonal jsem tak světový rekord v běhu skrz Hradec Králové!Dle propozic měl PETR KALFUS SEXTET hrát s excelentním mexickým pianistou Markem Aanderudem, ale místo něj seděl za klávesami mně neznámý Jiří Neužil. A od té chvíle si jeho jméno budu setsakra pamatovat!

První milé překvapení! A druhé byl fakt, že jsem stihl to podstatné z jejich vystoupení, neb avízovaná svita amerického saxofonisty a skladatele Walta Weiskopfa „Sight To Sound“ zazněla v druhé části, po pauze. Soubor ve složení Petr Kalfus (altsaxofon), Jakub Doležal (tenorsax), Jan Jirucha (pozoun), Jiří Neužil (piano), Petr Dvorský (kontrabas) a Martin Kopřiva (bicí) rozprostřeli obrovské plátno, na něž nanášeli výsostně jazzový zvuk v celé jeho pestrosti, a co bylo nejdůležitější, také SDĚLNOSTI! I v těch nejvypjatějších partech (to se týká obou saxofonů, tenoru však nejvíc), které byly již syceny dokonce free-jazzem, neztrácela jejich živočišná hudba hlavu ani patu. Doležalův tenor byl pro mne doslova zjevením, obešel se i bez sáhodlouhých a nejroztodivněji zakroucených hadic (jak tomu říkají saxofonisté), a přesto zněl emotivně a moderně. Kalfusova altka je pak již pojem a jsem moc rád, že to v našem jazzu vypadá na colemanovskou renesanci tohoto nástroje. A aby toho nebylo málo, tak se ještě vynořil Mistr bubenický! Ano, ten vižlovitý Martin Kopřiva, to je on! Stačí mu jednoduchá souprava a asi opravdu již bohem daná schopnost neskutečně bohatého vhledu do jazzové masy vůkol. A zmiňovat se o trombónistovi Jiruchovi by bylo již nošením sov do Atén. Ten jednoduše válcuje!Petr Dvorský sice nevystřihl jediné sólo, ale jeho hra nepostrádala obvyklou razanci a melodičnost. Jednotlivé části svity jsou věnovány slavným, vlastně signifikantním malířům (Gogh, Monet, Lautrec, Dalí), přičemž dokázali odstínit jednotlivé portréty, cítíte trudomyslnost, vášeň, opojení mořem, tahy štětcem, vůni žen, a vše vrcholí kompozicí „Sound“, všichni aktéři ze sebe vydolují dechberoucí sóla, vyznávajíce pouze dvě tempa: rychlé a ještě rychlejší…

Takže bych to shrnul: BRAVO!

Podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

*