SOUBOJE, DIALOGY A ROZHOVORY

SOUBOJE, DIALOGY A ROZHOVORY

Druhý den festivalu Jazz Goes To Town (Hradec Králové), úterý 16.října, a v divadle Drak vystoupil PIGEON SAXOPHONE QUARTET (Pavel Hrubý, Marcel Bárta, Jiří Tarantík a Dalibor Bárta) v projektu, který letošní rok připravoval s italským saxofonistou s argentinskou krví JAVIEREM GIROTTO.

Zazněly výhradně jeho kompozice, které jsou nejčastěji charakterizovány jako směs jazzu s argentinskou tradicí, čímž je míněno nové tango. Ale jak se ukázalo, jde o velmi fádní charakteristiku. Hned v úvodní čtyřdílné svitě o smyslu života, v níž Girotto využil oba své nástroje, sopránsaxofon a jihoamerickou flétnu, byl patrný vliv původní indiánské hudby, některé části skladby byly postaveny na základech z barokní fugy, saxofony se lahodně proplétaly, v unisonech vytvářely neobyčejně plastické a barevné plochy a plošky, bez hran. Ty občas vysoustružil svou ostrou sopránkou sólista, čímž na pódiu dokázalo zhoustnout napětí až k erupcím nahromaděných emocí. Zároveň v Girottových skladbách probíhá neutuchající souboj mezi americkým jazzem a jihoamerickou hudbou a tento večer zvítězily hudebníkovy kořeny. Jeho flétnové party toho byly zářným dokladem a přiznám se, že jsem v jednom případě nebyl schopen úspěšně potlačit hodně silné pohnutí. Bylo to v kompozici Arandanos, což byl jeden z původních indiánských kmenů v Argentině, v těch tónech byl nakumulován snad veškerý smutek světa! Ale Girotto není žádný laciný citový vyděrač, a hned poté posluchače osvěžil rozvernou skladbou Maradona je lepší než Pelé. V La Luna pak dokázal promísit veškeré hudební vlivy, přičemž náš kvartet s ním vedl úžasný, umný a užaslý dialog, vášnivě i pokorně, a musím vyseknout nejhlubší poklonu nejen skladatelským, ale také aranžérským schopnostem autora! V přídavku Fuga del 900 potvrdil Girotto, že fuga je jeho silným inspiračním zdrojem, což v evropském jazzu není zase takovou vzácností (Artaud, Godard, Enders, Riessler atd.).

SOUBOJE, DIALOGY A ROZHOVORY

Snad je to i záměrem ředitele a dramaturga festivalu, ale druhý koncert (ve Springfield Clubu) „ideově“ souzněl s předchozím (stejně, jako tomu bylo včera)! Dialog, tentokrát doslovný, neboť vedle sebe stanuli Martin Brunner a Jaroslav Šindler, tudíž flétna a kytara, nic víc, nic míň!

A ti pánové si náramně rozuměli! Zahájili Afro Blue, kterou proslavil John Coltrane, a bylo mi jasné, že to bude ono, že muzikanti jsou ve formě, že jsou naladěni na stejnou vlnu. Brunner je podle mne náš nejlepší flétnista (Stivín promine), „špiní“ svůj nástroj nikoli samoúčelně a využívá její potenciál do posledního dechu, Šindler je typem „vhledového“ kytaristy, jakým byl například Wes Montgomery (hraje i technicky podobným způsobem), který i v sólech dokáže zahušťovat zvuk, přičemž ale nepřestává ctít melodii, rozvíjí motiv a posluchače vždy překvapí. Zazněly všechny jejich zásadní fláky z desky Stará cesta, jako např. All Blues, Medvědí tanec, Khumbu, St.Thomas, Red Baron a nádherná balada všech balad Footprints, hraná až bluesově, proti čemuž by jistě autor Wayne Shorter ničeho nenamítal. Také Memphis Underground, tu slovutnou mannovku, vystřihli oba protagonisté s nepřekonatelnou improvizační potencí a svébytně pospolným způsobem jazzmanů na vrcholu jiskřivé slasti. Bravo! A díky!