První den královéhradeckého festivalu Jazz Goes To Town, v pondělí 15.října, se v Draku (divadle) jako první účinkující představil mezinárodní LUBOŠ SOUKUP QUARTET, jenž představil hlavně materiál ze svého debutu Beyond The Borders plus tři novinky.

Za piánem se objevil místo Švéda Němec Christian Pabst, jinak zůstala sestava nezměněna: u kontrabasu rozevlátý Švéd Joel Illerhag, za bicími na první pohled nepřístupný Dán Morten Haesum, samozřejmě lídr a introvert s tenorem a sopránkou a jako host neméně introvertní kytarista David Dorůžka.

Otevírákem byla kompozice Cosmic Altar, poté lloydovská Folk Song s nádherným kytarovým antré, a bylo to ve vzduchu a všude vůkol! Noření, splývání, vzývání, nadechnutí, třeštění…Lubošovy skladby jsou jeho dětmi, mazlí se s nimi, dokáže do nich vdechnout sebe sama, snad se dostává i do rauše, přesto se od svých spoluhráčů neodděluje, ti však nemohou ani na vteřinu polevit. A ten konglomerát bubeníkovy tvrdosti, přesto citlivosti, basákovy rozpínavé vynalézavosti, přesto údernosti, a pianistovy až cageovské duchovnosti, přesto swingování, s projevy těch nejniternějších stavů saxofonisty neobyčejně silně, protože emotivně funguje!

Navíc měl Dorůžka více prostoru než na nahrávce, a tak dokázal, že je opravdu výjimečným kytaristou, dokonce v závěrečném kusu Escape vystřihl bravurní sólo v celé emotivní škále, od ztišeného ponoření až po extázi. Síla kvarteta, respektive kvinteta, se projevila ještě ve větší míře v oněch třech novinkách: Smoke (inspirované stejnojmenným filmem), kde Soukupův tenor evokuje vskutku dým a zvuk je lehounký a tetelivý, ve Vnitřním oku (už ten název leccos naznačuje!) s klavírním úvodem, jenž připomínal Cageovy experimenty s preparací, a hlavně v trojdílné kompozici Sen (Létání, Země, Laguna), úžasném hudebním uchopení skutečného autorova snu, v němž figuruje také jeho otec, tudíž jde o niterný prožitek nezměrného citového zabarvení. Soukup a jeho spoluhráči to „tam“ dostali!

Původně jsem chtěl další koncert vzdát. Měl jsem pocit, že ten předchozí zážitek musím nějak vstřebat, vyrovnat se s ním. A to je vlastně také určitý „nedostatek“ Soukupova jazzu. Ne, že by ta muzika nebyla hrána s radostí, o to nejde. Jde o to, že já jako posluchač jsem byl „vyčerpán“, přemíra emocí a komplikovanosti slyšeného ještě čekala na rozšifrování, byl jsem „uvržen“ do snu, i když krásného… Ale slovo MUFF mělo naštěstí navrch. A to, co se pod tím slovem skrývalo, mi doslova vyrazilo dech!

Na pódiu Springfield Clubu tahle parta zněla ještě lépe než na svém debutovém, dva roky starém CD! O to více se těším, až spatří světlo světa jejich deska nová, právě chystaná. Doufám, že ten jedinečný, přesto mně tak důvěrně známý zvuk do té stříbřité placky dostanou! Oním známým zvukem jest jazz-rock, výbušný a emotivní, ten, kterým nás přibíjeli k židlím takoví Weather Report, Return To Forever či Herbie Hancock z poloviny 70.let. V případě Muff okořeněný samply a vůbec elektronikou, již zhmotňuje Jakub Zitko, také psychedelií a zappovským vtipem. Bubeník Roman Vícha by mohl zfleku doprovázet Boba Marleye, baskytarista Jakub Vejnar působí nenápadně, ale tvrdí to řádně, kytara Jiřího Šimka s těmi všemi hejblátky a fujtajblovými lucerničkami kouzlí, drtí, hladí, muchluje, střílí, vybuchuje. Lídr Marcel Bárta s tenorem a sopránkou (škoda, že zde neužívá basklarinet, on naň moc a moc umí!) je také introvert jako výše zmíněný Luboš Soukup, ale „nebojí se to přiznat“, jak se vyjádřila moje naprosto unešená žena. Zpod jeho zavřených očí tryská neskutečná energie, emoce nadoraz, které však nabíjejí, nevyčerpávají! Doslova orgasticky vyzněly fláky jako Pass for Joe, Pejsek, Tancuj tancuj tancuj, Plastic people (Zitkova poklona Plastikům) a Rosemary má zrcátko, v kompozici Návrat se pak ve ztišení odehrávalo drama cesty zpět… Takových návratů jen houšť a přehršel!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*