Špičkový český kytarista Petr Zelenka a přední český saxofonista Marcel Bárta se v poslední době věnují také volné improvizaci. Nasvědčuje tomu i nedávno vydané CD Projektu Z, kde účinkují oba s bubeníkem Danielem Šoltisem a španělským flétnistou Rodrigem Parejem. Z původně plánovaného koncertu této sestavy v kavárně Potrvá v červenci 2011 vznikla myšlenka koncertu volné improvizované hudby, kde kromě klasických zvuků nástrojů dostávají prostor i šumy, ruchy, lidské názvuky a preparace nástrojů.

improvA tak vzniknul ojedinělý cyklus koncertů s příznačným názvem [intlink id="4251" type="post"]Improvising (ob)sessions[/intlink], které se konají vždy v první sobotu v měsíci pod vedením Petra Zelenky a Marcela Bárty, někdy i zajímavých tuzemských a zahraničních hostů (např. slovenského kytaristy Michala Matejky nebo mexického pianisty Marka Aanderuda), kteří se také zabývají volnou improvizací.

Nejde však o improvizaci jazzovou. Víc v následujícím rozhovoru.

Co vám dává „volné“ hraní?

Petr: Dává mi to pocit, že se ve zdejším jazzu konečně děje něco autentického. Konečně se jazzmeni odpoutali od amerického vzoru a hrají sami za sebe. Je to muzika, která dospěla a nemá potřebu se někomu zalíbit, má radost sama ze sebe. Navíc to umožňuje, aby se propojili muzikanti z různých oblastí, kteří dosud kvůli klapkám na svých očích a uších nemohli ani sebe navzájem poslouchat a uznávat, natožpak spolu hrát. Nyní je to možné a bude se to dít. Na Improvising (ob)sessions budeme zvát muzikanty z paralelních domén, kteří se také zabývají improvizací, ale nemají nutně zkušenosti s jazzem.

Marcel: Tzv. volné hraní je pro mě vždy velmi intenzivním zážitkem, boří určitá klišé a návyky, které si každý muzikant za ta léta hraní v určitém stylu vypěstuje… Člověk se ocitá v novém prostoru, který zdánlivě nemá žádná pravidla, je to taková společná malba s ostatními muzikanty, což vyžaduje velkou dávku koncentrace a naslouchání, soustředění se na celek a upozadění vlastního hraní. Člověk prožívá intenzivněji, jinak vnímá čas, strukturu a barvy; objevuje nekonečné možnosti kombinací zvuků, ticha a jejich vztahů. Je to zábavná hra, kde potlačit sebe je žádoucí a prospěšné… Myslím tím hlavně improvising, nikoliv free jazz – ten má svá specifika. Samozřejmě se objevují určité koncepce, velice abstraktní. Není to nic nového, ale pokaždé je to jiné a každý muzikant do toho dává své. A díky tomu to může být autentické a neopakovatelné.

Jak se připravujete na koncerty, jestli vůbec?

Petr: Příprava je dost specifická. Je dobré s lidmi delší dobu pracovat, zkoušet, aby se našel jakýsi společný jazyk. Vyžaduje to velkou otevřenost, každý do toho vnáší své momentální inspirace, to co poslouchá, koho potkal, co četl, a především svůj život. Nesmí se to dělat moc násilně, jinak si uzavíráme cesty. Není to jako když přinesu do kapely hotovou věc na papíře a očekávám, že mi to muzikanti zahrají podle mé představy. Je to hodně o vzájemném respektu a naslouchání si. Stejné věci tam pak cítí i posluchač.
Někdy nastává i situace totálního překvapení – setkají se muzikanti, kteří spolu nikdy nehráli a úplně se na sebe napojí. Jako když potkáte člověka a okamžitě si s ním porozumíte. Můžete okamžitě komunikovat na velmi hluboké úrovni. To se stává.

Marcel: Na koncerty volného hraní se nijak zvlášť nepřipravuji, jde o to nezatěžovat sebe a ostatní spoluhráče příliš jasnou představou o tom, co se bude dít. Ale je velmi důležité tento způsob hraní zkoušet. Je naprostým omylem, hlavně v českých jazzových kruzích, že se tzv. free, neboli improvising nezkouší! Je to jako když se učíte nový jazyk – je důležité se scházet a hledat, zkoumat sebe a reakce ostatních, jít jinou než navyklou cestou, vnímat společně, pracovat pro celek, být otevřen všemu a respektovat svět ostatních. Jde o společnou kompozici, která může i přesto, že je improvizována, znít velmi kompaktně a budit dojem napsané skladby. K tomu se lze propracovat, ale nejde to hned. Je dobře když se potkávají muzikanti z různými zkušenostmi, z odlišných žánrů a boří tak někdy neproniknutelné hranice mezi sebou samými….

Kde a kdy vás poprvé oslovil tento typ tvoření?

Petr: Musí to být už dávno, myslím, že první hudební projevy dítěte takto fungují.

Marcel: S volnou improvizací jsem se potkal už dávno. V některých kapelách jsme ji z části používali, nebo zkoušeli, i když v rámci pevnějších forem, a v rámci toho či onoho stylu….Ale nikdy jsme to nedělali z takovou intenzitou jako nyní, kdy je tomu věnován celý večer. Je to dáno také tím, že když hrajete už delší čas, ač různou hudbu, začne vám být v tom prostoru časem těsno, a toto je ideální způsob jak se posunout dál, obohatit své hraní o nové zvuky a pocity, neustrnout. Ideální je, když vám k tomu nahraje setkání s lidmi, kteří to cítí podobně. Vlastně za to může letité přátelství a hraní s Petrem Zelenkou, který se už před časem vrhnul do dobrodružství improvizace, změnil svůj pohled na spoustu věcí, a strhnul sebou pár dalších lidí včetně mě. Já osobně mám rád prolínaní různých hudebních světu, od improvizaci až k písničce, nejsem vyhraněný, každá hudba má své a je dobré ji poznat a vytvořit si svůj specifický pohled a snažit se být autentický.

Pravidelné improvizace se konají v Potrvá, což není jazzový klub,  ale vlastně divadelní kavárna. Jak se vám tam hraje?

Petr: Potrvá je skvělý prostor. Má to tam jemnou komorní atmosféru. Člověk je obklopen přáteli, je tam skvělý zvuk a skvělí zvukaři, takže ideální podmínky.

Marcel: V Potrvá se hraje moc dobře. Není to tradiční hudební klub, děje se tam spousta zajímavých věcí a mám radost, že se objevilo místo a lidé, kteří se nebojí dávat prostor jiným žánrům, nebojí se experimentu. Takových míst v Praze mnoho není…

Vyžaduje toto volné hraní nějaký určitý „typ“ posluchače?

Petr: Posluchač musí být otevřený. Nesmí od toho nic očekávat. My jako hudebníci od toho také nic neočekáváme. A pak se může přihodit zázrak. Z mé zkušenosti lidé zatížení přílišným posloucháním jednoho typu jazzu, tzv. mainstreamu, mají s přijmutím této muziky největší problém. Naproti tomu člověk, který muziku téměř neposlouchá, může reagovat velice otevřeně. Myslím, že když už se člověk odhodlá a přijde, udělal v sobě ten nejdůležitější krok a má z 90 procent vyhráno. Teď už se stačí posadit do první řady, odhodit zaběhlé představy o tom, co je a co není hudba a nechat se unášet.

Děkuji za rozhovor.

  • První prosincovou sobotu 3.12. ve 20:00 pódium Potrvá ovládnou:
  • GEORGE CREMASCHI (USA) – kontrabas, electronics
  • Americký skladatel a experimentátor z New Yorku se snaží rozšířit jazyk hudby o nové prvky pomocí jak tradičních hudebních nástrojů, tak elektronických gadgetů.
  • WERNER ZANGERLE (AT) – saxofony
  • Rakušan ze Salzburgu s vyznamenáním vystudoval hru na saxofon a dále se věnuje studiu širokého spektra hudebních žánrů. V jednom ze svých freejazzových projektů BRAAZ zkoumá prostor mezi tichem a hlukem.
  • a PETR ZELENKA – kytara
  • Pilotní díl Improvising (ob)sessions nahrála a odvysílala jazzová stanice Českého rozhlasu Euro Jazz v premiéře v sobotu 8.10.2011.

někdy i zajímavých tuzemských a zahraničních hostů (např. slovenského kytaristy Michala Matejky nebo mexického pianisty Marka Aanderuda), kteří se také zabývají volnou improvizací.

Štítky:


Nepropásněte ani jeden článek!

Registrujte se zdarma k odběru nových článků a soutěží rovnou na svůj e-mail.

Napište komentář

E-mail nebude publikován


sedm + = 15