„Who is who v českém jazzu, dneska přijde zahrát celá plejáda…“ můžeme slyšet ve zvukové smyčce skladby Libanon experimentální jazzrockové formace MUFF. Taktéž jsem pojmenovala seriál o mladých českých jazzmanech.

1

Dnes jsem si popovídala s kytaristou Adamem Tvrdým o jeho cestě k jazzu, působení v Americe a současné situaci v jazzu u nás.

Pocházíš z Liberce. Byly tam i tvoje hudební začátky?

Samozřejmě. Kdybych to vzal úplně od dětství, pamatuju si, že kdykoliv jsem viděl kytaru nebo jiný hudební nástroj, tak jsem se po něm natahoval. Moje velká dětská touha byla hrát na kytaru a v šesti letech jsem dostal svoji úplně první španělku. Rodiče mě hned přihlásili do hudební školy, kam jsem chodil asi dva až tři roky. Poté jsem byl samouk až do svých profesionálních začátků. V Liberci jsem ještě jako náctiletý měl první kapelu s kamarádem, který také hrál na kytaru, a k tomu skládal texty a zpíval. Kapela se jmenovala Zpívánky pana Pipa. Nejdřív jsme hráli jen dva, postupně se k nám přidávali a střídali různí lidé. Mezi nimi jsem poznal také bubeníka Ottu Hejnice, s kterým jsme později společně došli i na profesionální jazzovou kariéru. Po skončení Zpívánek pana Pipa jsem začal fungovat v jiné kapele, ve které byl Kuba Zitko, také z Liberecka.

To jsi už hrál jazz?

V té době ještě ne. O jazz jsme se začali zajímat, až když to k nám došlo, když jsme zjistili, že existuje a že je dobrý. To nám bylo asi šestnáct – sedmnáct. Zlomem pro mě bylo zhlédnutí koncertu Milese Davise z Paříže, přibližně z roku 1990. Tento koncert mě dostal tak, že jsem se začal zajímat o jeho jiné desky. Tehdy jsem zjistil, že jeho kariéra sahá až do padesátých let. Poslechu jeho starších desek jsem dal čas, chtěl jsem je pochopit a poslouchal jsem je dokola. Významná deska byla pro mě Jazz at the Plaza quintetu Milese Davise a dodnes si jí nejvíc cením a je pro mě nevyčerpatelným materiálem. Z jazzu mě ještě oslovil koncert Pata Metheneho s Herbiem Hancockem. Do té doby mě zajímali kytaristi jako Jimi Page z Led Zeppelin, Jimi Hendrix a Eric Clapton.

V prvních kapelách jsi teda hrál rock?

V úplně první kapele jsme hráli avantgardní rock, částečně psychedelický. V druhé kapele, kde byl také Kuba Zitko, to bylo už víc komponované, bych řekl, inspirované kapelami jako Pink Floyd, později třeba belgickou kapelou Univers Zero. Tím jsme se čím dál víc dostávali k věcem méně slavným, ale hodně zajímavým.

Kdy ses přistěhoval do Prahy? A kdy přišlo rozhodnutí věnovat se jazzu profesionálně?

Do Prahy jsem se přestěhoval ve dvaceti letech, kdy jsem nastoupil na konzervatoř Jaroslava Ježka. Zajímavé je, že když jsem Prahu navštívil poprvé jako třináctiletý, věděl jsem, že tady budu jednou bydlet. V době, kdy jsem přicházel do Prahy, jsme už byly propojení s kontrabasistou Františkem Uhlířem, s kterým teď opět hraji. Tenkrát jsem já a Otto Hejnic s Františkem Uhlířem dělali trio. Tím jsem začal prosakovat do profesionální jazzové scény. Bylo to i díky konzervatoři, kde mě učil Jaroslav Šindler, který hrál na kytaru v kvartetu Františka Uhlíře a já jsem za něj občas dělal záskoky. O pár let později Franta původní kapelu rozpustil a oslovil mě, abych hrál v jeho současné kapele a tak s ním už asi šest let hraji.

Několik let si působil také v Americe. Jak ses tam dostal?

Nápad přišel od basisty Lukáše Kytnara a zpěváka Filipa Gondolána. Domluvili se, že osloví společnosti, které provozují výletné lodě, pošlou jim demo a profil kapely a zkusí štěstí. Vybrali mě jako kytaristu, pak Ottu Hejnice jako bubeníka. Nakonec jsme tu práci dostali na jedné z největších lodí. Pak to všechno bylo hrozně rychlé – sháněli jsme smokingy, letenky, a najednou jsme byly v Miami, nalodili jsme se a hráli šest dnů v týdnu každý večer.

Hráli jste jen jazz?

Nebyl to jen jazz. Hráli jsme hodně i R’n’B, bossa novy, Steveho Wondera, prostě pop-jazz a smooth jazz.

Jak dlouho to bylo?

Kontrakt byl dlouhý deset měsíců. Kromě basisty, který odjel po šesti měsících, jsme to všichni vydrželi. Vystřídal ho jeden kluk s Montrealu a dojel s námi zbytek.

Později ses tam ale znova vrátil…

Ano. Po skončení kontraktu jsem byl asi rok doma a rozhodl jsem se, že se do Ameriky vrátím, protože jsem si tam vytvořil určité kontakty i konekce. Přijel jsem do New Yorku, tentokrát bez angažmá a na vlastní pěst. Začátky byly velice těžké, chvíli trvalo, než jsem poznal nějaké muzikanty…

Vytvořil sis tam vlastní kapelu?

Příležitostně jsem vytvářel tria nebo kvartety, ale skupinu, která by se pravidelně setkávala a zkoušela, jsem založit nestihl. Ovšem s pár lidmi jsem se setkával častěji – jednak to byl vynikající bubeník Tony Moreno, který mě hodně inspiroval, a moc dobře se mi s ním hrálo. S ním zase často hrával basista David Phillips. Pak to byly mladší muzikanti, které jsem znal z lodě, konkrétně basista Jason Fraticelli, který mi přirostl k srdci. Rád bych ho sem někdy pozval na nějaký projekt, natáčení, nebo koncertní turné. Dál to byl pianista Joe Ribczik Jr., který si dneska říká Joe Ashlar, odstěhoval se do New Orleans a teď hraje hlavně na hammondky. Jednou se mi povedlo obsadit si do kapely slavného basistu Essiet Essieta.

Jaké byly tvoje očekávání a poté dojmy z americké scény?

Samozřejmě jsem věděl, jaká je tam úroveň. Známe to z nahrávek, z videí, z koncertů, které tady jsou, takže jsem věděl, že úroveň je tam špičková, a proto jsem tam vlastně šel. Ocitnul jsem se v New Yorku, zahrál jsem si s nějakými lidmi a zjistil jsem, že nic neumím (smích). Nebylo to ale depresivní zjištění, bylo to zjištění typu: „jo, tak tady se mám co učit, a tady to půjde“. Když se člověk ocitne v takovémto prostředí, tak jde rychle nahoru.

Myslíš, že do amerických jazzových klubů chodí více lidí než tady?

Myslím, že ano. V Americe slyšíš jazz všude, na každém rohu. Samozřejmě tam převládá komerčnější smooth jazz, který slyšíš už ale opravdu všude. Vejdeš do výtahu – hraje smooth jazz, vejdeš do nákupního centra – hraje smooth jazz,… Občas slyšíš také mainstream jazz. Samozřejmě, že lidi na jazzové koncerty chodí, protože s tou muzikou rostou. Tady lidi rostou s něčím trošku jiným.

Předpokládám, že honoráře pro muzikanty působící v Americe jsou vyšší než tady v Česku…

Kdybych to porovnal z ekonomického hlediska, kolik nás tady stojí třeba bydlení a jídlo, tak jsou ty honoráře zhruba stejné. Tam jsou hlavně rozdíly v tom, jak je který člověk placený a k jakým gigům se dostane. Paleta různosti hraní a příležitostí je v Americe daleko širší než tady. Třeba je tam celá řada Broadway muzikálových divadel, které zaměstnávají velké množství jazzových nebo klasických muzikantů. To je dobře placená práce. Málem jsem se k ní také dostal, bohužel jsem byl v Americe bez pracovních víz, tak jsem tyhle nabídky nemohl brát. Hraní na Broadwayi je totiž podmíněno členstvím v muzikantské unii, a to je zase podmíněno minimálně pracovním vízem, zelenou kartou, nebo samozřejmě občanstvím. Zrovna proto jsem také nemohl vzít nabídku učení na škole. Dnes by to možná bylo už jednodušší něco takového získat.

Nechtěl jsi tam zůstat?

No, vlastně ne. Rád bych se tam čas od času vracel, ale žít bych tam nechtěl. Ta země mi není sympatická, lidé tam jsou trošku jinde. Jedna z věcí, které jsem v době mého pobytu v Americe pochopil, je, že jsem opravdu Evropan, a že jsem hudbě ochoten obětovat hodně, což jsem i udělal, ale to, abych tam žil dlouhodoběji, to ne.

V jakých zemích si ještě hrál?

Samozřejmě v sousedících státech jako Maďarsko, Slovensko, Německo, Francie, Švýcarsko, pak Švédsko, Itálie, Slovinsko,…

Umíš porovnat publikum? Jaké máme tady v Česku?

Buď to žádné (smích) … Definoval bych to asi takto: je rozdíl mezi Prahou a zbytkem České republiky. Praha se odlišuje celkově svým rázem a chováním lidí, a tím, že je tady silný turizmus. Bohužel se stalo to, teda alespoň z mého pohledu, že veškerý biznis v centru Prahy podlehl turizmu a nastavil na to všechny parametry. Tím vymýtil českého člověka z ulic, ale hlavně z klubů. Když přijdeš hrát mimo Prahu, je to o něčem úplně jiném. Jsou tam téměř samí Češi, a na koncert jdou proto, že se rozhodli na něj jít. Zjistili si, na co jdou, protože je to zajímá. Takže Praha, která je kulturním symbolem této země, mi přijde nejméně kulturní ze všech míst v České republice. A to je docela smutná skutečnost. Nicméně tady chci zůstat, rád se ale také pohybuji po Evropě a nebránil bych se někde na kratší čas působit.

Jak vnímáš současnou českou jazzovou scénu?

Skvěle. Zpestřela, rozmnožila se, je tady spousta super muzikantů a začalo to tady víc žít. Člověk má chuť do jam session, má chuť říct lidem „pojď si zahrát“ nebo udělat projekt, napsat nějaké věci. Hned člověka napadne, koho si zavolat, kdo bude dobře fungovat v téhle a tamté kapele. Často se ale stává, že muzikanti nemají vždy čas, ale to k tomu patří. Pořád se to nedá srovnat s New Yorkem, kde člověk otevře adresář a pod kolonkou „basisti“ tam má třeba třicet jmen, a všichni jsou strašně dobří.

Změnil tě pobyt v Americe, co se týče pohledu na muziku a tvorbu?

Určitě ano. Jednak z hlediska hudební inspirace, z hlediska frázování, harmonie a melodie. V první řadě je to ale rytmická stránka; třeba už jen rytmus americké angličtiny – v tom je zakódováno hrozně moc. Když jsem té řeči přizpůsobil, dlouho mluvil jen anglicky, pozoroval jsem na sobě, jak jsem najednou začal jinak frázovat hudbu. Naštěstí mi to zůstalo (smích). Za tu dobu, co jsem byl pryč, se Praha stala víc mezinárodním místem, a teď učím i anglicky, a hodně také mluvím. Je dobře, že všechno pokračuje dál i v tomto prostředí.

Hraješ, učíš; jak zvládáš organizovat svůj čas? Máš manažera?

Nikdy jsem manažera neměl. Teď asi posledního půlroku se mi manažersky věnuje můj kamarád David Jedlička, se kterým se známe asi dva – tři roky. Oblíbil si způsob, jakým hraju na kytaru, je velký fanoušek kytar a kytaristů, a jednoho dne mi sdělil, že by mi rád pomohl s tím, co dělám. Já jsem to s radostí přivítal a teď už na to nejsem sám.

V jakých kapelách teď vlastně působíš a kde tě v příštích týdnech můžeme vidět?

Svoji autorskou muziku dělám se svým triem, je to original modern jazz. Dále vedu Adam Tvrdý Crossover Group, kde hraje Kuba Zomer na hammondy a zároveň občas zpívá. V rytmice je Honza Linhart na bicí a Filip Spálený nebo Petr Dvorský na basu. Tam zase hrajeme převzaté věci.

31. března hraju s Františkem Uhlířem U Staré Paní, 2. dubna v Aghartě, 3. dubna v Bílém Koníčku. S Crossover triem hrajeme 11. dubna na Jazz Boatu.  S mým jazzovým triem 22. dubna v hotelu Augustin na Malé Straně, kde se nově bude hrát v suterénu v klubu U Svatého Tomáše. Vypadá to, že si tam budeme moct dovolit hrát víc jazzový repertoár, než ten „restaurační“.

Další sestava, ve které hraju, je kvartet zpěvačky Vladimíry Krčkové. Teď jsme natočili první desku, která se ještě musí smíchat, zmastrovat a vydat.

Co dalšího ještě plánuješ do budoucna?

Zprovoznit moje stránky www.adamtvrdy.com a vydat album Adam Tvrdý Trio.

Děkuji za rozhovor.

Related Posts

2 komentáře

  1. Ivan košťál

    Článek je výborný, jen by se Ivana Hrušková měla troch posílit v gramatice (shoda podmětu s přísudkem). Příklady z textu: „…jsme byly (!!!) v Miami…, …Pak to byly (!!!) mladší muzikanti…, …biznis….

    Škoda, jinak fajn. Zdraví Košťál.

    Odpovědět
    • Ivana Hrušková

      Omlouvám se, snažím se pořád zlepšovat, protože čeština není můj mateřský jazyk, to však neomlouvá :) Každopádně děkuji za komentář, příště dám článek lépe zkontrolovat. Ivana

      Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*