Kontrabasista a skladatel František Uhlíř se narodil 24.července 1950 v Ústí nad Orlicí v muzikantské rodině. Hudbě se začal věnovat už jako malý kluk a postupně se přes
výuku klavíru v místní hudební škole dostal na brněnskou Státní konzervatoř, kterou v roce 1971 úspěšně dokončil. Tam už ale vystudoval hru na kontrabas. Dodnes hrál a hraje s celou řadou našich i světových muzikantů, kapel nebo malých skupin. Byl přímým aktérem při nahrávání mnoha desek, ať už jako sideman nebo přímo jako šéf vlastní formace. Natočil mnoho velice úspěšných CD, v poslední době třeba např. s kytaristou Darkem Jurkoviče.

frantisek-uhlirK jeho kulatému životnímu jubileu vydává nyní firma Multisonic jako dvoudeskový komplet Uhlířovo památné sólisticko- autorské CD Basssaga z roku 1984 spolu s novým albem, pod společným názvem Bass Devotion.

Uhlíř patří bezesporu k naší i evropské kontrabasové špičce, svojí technicky vybroušenou a invenční hrou. Šedesátka už tvoří přeci jen zlom v životě člověka. Pokus se bilancovat co považuješ ve svém muzikantském životě za úspěch a co za neuskutečněné plány?

V podstatě zatím žádný zlom po šedesátce necítím a občas jen něco zabolí a paměť vypoví, ale to se stává i mladším.Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil v muzikantské rodině, děda i otec byli zdatní muzikanti a dokonce kapelníci. Zpočátku to nevypadalo, že budu někdy profesionálním hudebníkem. Jako kluk jsem dával větší přednost sportu a pohybu venku na čerstvém vzduchu, hudba a cvičení na klavír bylo pro mě zhruba do 14 let jen nutné zlo.Vše se změnilo, když jsem v té době začal hrát na varhany v bigbítové kapele, kterou vedl o pár roků starší výborný muzikant Vladimír Volf.

Po nástupu na konzervatoř v Brně, v roce 1965, jsem pak se svým otcem několik let hrál v jazzovém kvartetu, se kterým jsme hráli jak koncerty, tak i muziku k tanci, která vycházela z amerických standardů a tehdejší populární hudby. Byla to pro mě velká škola. Po absolvování konzervatoře, v roce 1971, jsem ještě ani vlastně nevěděl, co se mnou bude a kterým směrem se vrtnu. Měl jsem štěstí na osudová setkaní s lidmi, kteří mi pak pomohli určit mé další hudební směrování.

V rámci tehdejší povinné vojenské služby jsem zakotvil v AUSVN (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého v Praze), což byla instituce, kam chodili většinou absolventi konzervatoří a vysokých hudebních škol a kde se mohli dál věnovat hudbě dle svého žánru a zájmu, aniž by během vojny zapomněli to, co se na uměleckých školách naučili. Byl tam tehdy velký symfonický orchestr, jazzový bigband, malá hudební comba, pěvecký sbor a tanečně baletní skupina. Právě v AUSu jsem potkal pianistu Emila Viklického, se kterým vlastně hraji od té doby až dodnes.

Další moje osudové setkaní bylo s Karlem Velebným, který si mě a Emila Viklického vybral do své nové sestavy skupiny SHQ, která tehdy u nás patřila k tomu nejlepšímu, co bylo možné v jazzu v českých krajích slyšet. Od Karla Velebného to byla tehdy velká odvaha, vsadit na tehdy neznámé, začínající muzikanty. Pro mě osobně to byl zase zavazující pocit nezklamat.

Díky spolupráci s Karlem Velebným jsem se dostal do podvědomí muzikantské a hudební veřejnosti. To mi umožnilo další hudební rozvoj, možnost natáčení v rozhlase a
v televizi. Je zajímavé, že v tehdejší době tuhé normalizace, rozhlas pravidelně točil autorské produkce kapel. V televizi bylo zase velmi populární Studio M, kde se prezentovali v živém přenosu jazzové kapely, točily se tam různé příležitostné projekty, které vznikaly jen výlučně pro tento pořad. Kéž by tuto možnost prezentace měly i dnes jazzové kapely! Pro mě je úspěchem už to, že jsem se v plné hudební síle dožil těchto dní, a že mně hraní stále baví. V mládí jsem měl velký sen, možnost cestovat a koncertovat po světě a to se mi, díky muzice a pádu komunistů, roku 1989, splnilo.

Jakém muzikantské plány máš do budoucna?

Mám v současnosti tři aktuelní hudební seskupení, se kterými koncertuji: František Uhlíř Team, skupinu, která existuje už od roku 1987; Trio Jurkovič+Uhlíř+Helešic,
které jsem založil v roce 2002 a PVC- Praha –Vienna – Connection, což je nový projekt z června roku 2010, kde mimo mne a Jaromíra Helešice, hrají dvě vynikající jazzmanky z Vídně, Julia Siedl na piano a zpěvaška Nika Zach. Obě jsou ročník 1975 a patří v Rakousku k tomu nejlepšímu, co u našich sousedů můžete slyšet.

Jakými inovacemi prošlo tvoje mateřské seskupení František Uhlíř Team (FUT), v jakém složení hrajete a kde?

Již několik let hraje FUT v novém obsazení. Mimo mého dlouholetého spoluhráče, bubeníka Jaromíra Helešice, se mnou hrají skoro o dvě generace mladší kytarista Adam Tvrdý a altsaxofonista David Vrobel, kteří patří ve své generaci k našim nejlepším jazzmanům.

Prolínání generací v kapele je, myslím, obohacením pro obě strany, jelikož každá strana přinese svůj pohled a své zkušenosti. Tak to praktikoval kdysi už i Karel Velebný v jeho SHQ, což bylo tenkrát takové laboratorium českého jazzu, kterým prošlo v šedesátých a sedmdesátých min.stol. mnoho vynikajících muzikantů, kteří později psali historii našeho jazzu.

Tvoje spolupráce s Jaromírem Helešicem už trvá mnoho let, od roku 1976. Jak ní vůbec došlo?

Jardu jsem poznal v roce 1975, kdy jsem nastoupil do tehdejší jazzrokové skupiny Impuls a pak jsem spolu „rockovali“ v této skupině několik let, prakticky až do opadnutí zájmu o tuto muziku. Jako zajímavost bych chtěl uvést, že jsem v této skupině „rockoval“ výlučně jen na kontrabas. Důkazem může být nedávno vydaná reedice CD skupiny Impuls u firmy Indies Record..

Velice šťastné bylo spojení s Darkem Jurkovičem a to nejen proto, že hraje „jinak“. Máte něco dalšího v plánu a kolik CD vám už vyšlo?

To bylo další osudové setkání. V roce 1997 jsem se stal členem skupiny Europlane Orchestra v Terstu v Italii. Hrál tam i kytarista Darko Jurkovič. S tímto orchestrem jsem hráli do roku 2002, vydali jsme dvě CD a hráli na koncertech a festivalech v Italii, Chorvatsku a Rakousku. Darko mne tehdy zaujal svoji muzikálností a neobvyklou technikou hry „two hands tapping“, což vzdáleně připomíná hru na klavír, poněvadž hraje na hmatníku oběma rukama.To ale nebyl hlavní ani jediný důvod naší pozdější spolupráce.V roce 2002 jsem poprvé pozval Darka k nám na první turné a od této doby zhruba dvakrát ročně spolu vyjíždíme na koncertní šňůru. Máme za sebou zhruba 350 koncertů, u nás, v mnoha evropských zemích a taky i v Turecku. Dosud jsme s tímto triem nahráli a vydali tři CD. To poslední vyšlo v roce 2008 u firmy Arta Records a jmenuje se Maybe Later.

Co říkáš na nářky některých mladších jazzmanů, že nemají šanci si zahrát, protože mnoho kšeftů ovládá „mafie“ věkově starších muzikantů.

Tomu nerozumím. V době našich začátků byl v Praze tehdy jen jeden jazzklub Reduta a nikdy jsem neslyšel nářky svých kolegů, tak jak naříkají mladíčci dnes. Ostatně v sučasné době je v Praze 5 nebo 6 klubů s denním provozem a řadou dalších možností v nejrůznějších restauracích a hotelech, kde se také jazz hraje. Co to je stará mafie? Aktivních muzikantů okolo mého věku není víc než prstů na jedné ruce.

A že někteří hrají víc než jiní?

Zaprvé, je to léty prověřená kvalita, která má stále co říci posluchačům a zadruhé chceme taky hrát jako tzv. mladí, když na ně ještě máme. Ostatně, při hraní jazzu není nikdo starý, protože tato hudba má na hráče omlazující a regenerující účinky. Je to nemoc dnešního dravého světa, že čerstvý absolvent konzervatoře, který nemá nic za sebou, si hned založí svoji skupinu a myslí si, že když je mladý, musí mít všude zelenou. Vše má svůj čas a většinou se ukáže až po letech, zdali jim jejich nadšení pro tuto hudbu a umění zaujmout, vydrží.

Karel Velebný kdysi vzkázal ve svém muzikantským desateru budoucím jazzmanům, mimo jiné, i jednu stále aktuelní premisu:„UŽIVÍ SE!“ Je ovšem pravda, že uživit se jen hraním po klubech se sice dá, ale velmi velmi těžko.

Tvoje nejnovější 2CD obsahuje jednak kdysi vydané album Bassága, které už tenkrát vzbudilo zaslouženou pozornost a předběhlo dobu. Na druhém CD Bass Devotion s tebou zase hrají muzikanti, kteří u nás nejsou až tak moc známí. Jak došlo k vaší spolupráci?

Na začátku byla živá nahrávka Bass Devotion z koncertu František Uhlíř Team na festivalu, který se uskutečnil v sále kulturního zařízení Prahy 6 Kaštan dne 3.února 2010. Je to koncert, kde se mnou hrají členové mého současného Teamu, Adam Tvrdý, který patří k naším nejlepším kytaristům, altsaxofonista David Vrobel a hráč na bicí Jaromír Helešic. V tomto obsazení hrajeme více než 4 roky a máme za sebou, mimo vystoupení u nás, taky koncerty v Německu, Švýcarsku, Italii, Chorvatsku a na Slovensku. Když jsme si s mými spoluhráči tuto nahrávku poslechli, tak jsme usoudili, že by nebylo od věci to vydat. Jediné z oslovených vydavatelství, které o nahrávku projevil eminentní zájem, byla firma Multisonic Karla Vágnera. Za což mu touto cestou děkuji.

Později jsem přišel ještě na nápad, že by nebylo špatné k tomu CD přidat jako protipól mou první autorskou studiovou nahrávku, která vyšla v roce 1984 u firmy Panton ještě na klasické LP desce a jmenovala se Bassaga. Bylo jasné, že stopáž této mojí prvotiny je kratší, než je na CD běžné dnes, a že by asi nikdy nevyšla v reedici jako samostatné CD. Na této desce se mnou hrají Karel Velebný a Emil Viklický, mí tehdejší spoluhráči z SHQ, Josef Vejvoda, Sarka Dvořák a bubeník Tony Nahar z Holandska. Jedná se o proaranžované skladby, kde s námi, mimo jiné, ve třech skladbách hraje netypický smyčcový kvartet ve složení dvě violy a dvě violoncella. Takže firma Multisonic mi nadělila k narozeninám krásný dárek.

Co koncertní cyklus Jazz na Hradě?

To je další dárek k mým narozeninám, který jsem dostal jsem dostal od našeho prezidenta Václava Klause, který má velmi rád jazzovou muziku a pořádá jedinečný cyklus koncertů Jazz na Hradě. K mému jubileu uspořádá 8.září 2010 koncert, na kterém se mnou vystoupí vynikající muzikanti z celého světa (Mark Aanderud z Mexica, Wolfgang Haffner a Wolfgang Lackerschmid z Německa, Pius Baumgartner ze Švýcarska, Eddie Severn z USA a také naše mladá jazzová generace, Michal Wroblewski, Přemysl Tomšíček a Adam Tvrdý.

Velice často se u nás i v zahraničí mluví o tzv. české kontrabasové škole. Který z našich či světových kontrabasistů tě nějak oslovil v poslední době?

Mimo osvědčené stálice jazzového světového kontrabasu jako je Eddie Gomez, George Mraz, Dave Holland, nebo Brian Bromberg, mne z té mladší generace zaujal Avishai
Cohen, Christian McBride, nebo vynikající kontrabasistka Esperanza Spalding. Samozřejmě mě taky zajímají naši kontrabasisté, jako jsou hráči střední generace Jaromír
Honzák, Robert Balzar a Petr Dvorský a nebo z nastupující generace Tomáš Baroš, Tomáš Liška, Petr Tichý a Jan Tengler.

Máš při svém hráčském vytížení vůbec možnost i chuť poslouchat jinou muziku, než tu svoji?

Nejvíce poslouchám muziku v autě, při mých dálkových cestách za koncerty.Většinou to není muzika moje, ale CD, která jsem dostal od známých muzikantů, kamarádů, spoluhráčů a tak mapuji, co dělají a hrají ostatní.

Jak hodnotíš současný vývoj jazzu? Někteří odborníci tvrdí, že posledním stylotvorným hráčem, který určoval trendy byl Miles, a že se v jazzu v současnosti už nic významného neděje.

Ano, říká se, že vše už bylo zahráno. Ale současná jazzová hudba není již o stylech, ale stále více o osobnostech, které znají vývoj a historii této hudby a díky svému naturelu a místa odkud pocházejí, vytvářejí hudbu, která je jedinečná a originální, má v sobě více či méně jazzové kořeny a nedá se často ani moc zařadit. A o tom to v dnešní době syntézy je.

Nakonec hudba je jen dvojí, dobrá a ta špatná.

Stále hraješ na stejný nástroj a používáš stejnou zvukovou techniku?

Jsem stále věrný kontrabasu, který jsem v roce 1976 koupil od kamaráda a vynikajícího kontrabasisty Vincka Kummera. Jen mi ho upravil „doktor“ kontrabasu Mirek Sluštík tak, aby co nejvíce vyhovoval mému stylu hraní. Zesilovač mi na přání postavil můj známý technik od Stuttgartu. Má dva vstupy, jeden na snímač Wilson, který má trochu elektrický zvuk a druhý s napájením phantom na kontaktní snímač Vektor. Ten má zase více akustický, mikrofonový zvuk. Tím pádem mám možnost míchat tyto dva vstupy dohromady a ovlivňovat výslednou barvu.To je celá moje alchymie, ale ze všeho nejdůležitější je hudební představa, která začíná v hlavě a přes prsty se dostává do nástroje.

K tvému životnímu jubileu si dovolím za naše jazzové příznivce popřát mnoho pevného zdraví, dobré muzikantské nápady a mnoho dobrých kšeftů se spoustou spokojených posluchačů. Děkuji ti za rozhovor.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.