Marcel Bárta malířem

Marcel Bárta malířem

„Who is who v českém jazzu, dneska přijde zahrát celá plejáda…“ můžeme slyšet ve zvukové smyčce skladby Libanon experimentální jazzrockové formace MUFF. Taktéž jsem se rozhodla pojmenovat seriál o mladých českých jazzmanech, které bych vám chtěla blíž představit formou pravidelních rozhovorů.

Při příležitosti křtu prvního alba kapely MUFF jsem vyzpovídala kapelníka Marcela Bártu.
Marcel se narodil v Mariánských Lázních v roce 1974. Absolvoval na plzeňské konzervatoři obor klarinet.

Jaké byly tvé hudební začátky?

Můj úplně první nástroj byla asi v sedmi letech zobcová flétna. Na tu jsem hrál rok a půl až dva roky, a pak jsem přešel na klarinet. Asi v posledním roce lidušky jsem se dostal k saxofonu, který tam byl k půjčení, a poprvé jsem na něj hrál ve třinácti letech.

Měl si v té době nějakého oblíbeného muzikanta?

V té době jsem muziku moc neposlouchal. Ale potom jsem se dostával k deskám, co byly u nás doma – ale vůbec to nesouviselo se saxofonem – třeba Louis Armstrong a jiné vinylové desky, které se objevily u nás doma.

Co tedy rozhodlo o tom, že ses usadil se saxofonem v jazzu?

To bylo až dlouho po tom. Moje první setkání s altkou na lidušce trvalo asi rok. Potom jsem se rozhodoval, kam dál na školu. Tak jsem dělal zkoušky na konzervatoř v Plzni na klarinet a začal jsem studovat klasiku. Takže saxofon šel vlastně stranou. Tenkrát to byl poslední rok bolševika tady u nás; a já jsem dostal takového šíleného kantora, který zbrojil proti těmhle nástrojům a tvrdil, že saxofon je imperialistický nástroj, a tady se studuje klasika, poctivá hudba.

A pak se stalo to, že mi mamka koupila k vánocům asi v sedmnácti dvě vinylové desky – jedna byla pop-jazzová od Davida Sanborna a druhá byla cool jazz v obsazení John Lewis a Bill Perkins. V momentě, kdy jsem to dal na gramofon, jsem do měsíce měl altku. Tím končilo moje pohodové studium klasické hudby.

První kapela?

Když jsem měl altku asi jenom půl roku, začal jsem hrát v kapele Štěpána Eliáše, což byl hornista z plzeňské konzervatoře. V té době byl výjimečný tím, že jezdil do Prahy a hrál v Kontrabandu Milana Svobody. Štěpán přinesl koncept téhle kapely a v Plzni si postavil svojí, která se jmenovala Jazzgang. To byly moje první angažmá v kapele, která byla sestavená ze studentů konzervatoře.

Jak si se potkal s kytaristou Jirkou Šimkem? Hrajete spolu nejdéle a procházeli jste různými kapelami…

S Jirkou se známe od pěti let, oba pocházíme z Toužimi. Pak jsme spolu v Plzni začali hrát v kapele Expressions, kterou jsem založil. Tenkrát jsme hráli jenom pár vlastních věcí, většinou jsme hráli standarty a zkoušeli jsme všelico, co bylo možné, i skladby od různých amerických interpretů.

Co rozhodlo o tom, že ses přestěhoval do Prahy? Bylo to po tom, co jsi absolvoval?

Po tom, jak jsem absolvoval, jsem byl chvilku zaměstnán v divadle v Plzni. Zásadní však bylo, že jsem v Plzni potkal trumpetistu Františka Kučeru, který tam měl skvělou kapelu Jazz Combo. Je to výborný muzikant s velkým přesahem a ten to vlastně celé nastartoval. U něj v bytě se dělali poslechové večery, kde se poslouchalo úplně všechno, slyšel jsem tam spoustu desek. Pak s námi i chvilku hrál v kapele Expressions. V té době hrál taky v Kontrabandu Milana Svobody. Jim tam tenkrát vypadl saxofonista a potřebovali narychlo záskok. Takže takovouhle náhodou jsem se skrz Frantu dostal do Kontrabandu, odehrál jsem tam nějaké hraní a už jsem tam zůstal.

Na začátku se asi každý muzikant snaží napodobovat své hudební vzory. Jak tomu bylo u tebe? Dá se vůbec určit ta hranice, kdy si člověk najde svůj vlastní výraz?

U každého to je jinak. To kopírování nebo stahování sol je v určitém období důležité… Může být ale mnohdy nebezpečné, často se muzikantům stává, že se uzamknou ve stylu toho či onoho oblíbeného stylu, napodobují… Je dobré si hledat svůj vlastní zvuk, ten je důležitý… a snažit se psát vlastní hudbu, v té se pak mohou snáze oprostit, hledat sebe…..Co byl pro mě úplný objev, co mě posunulo od pop-jazzu Davida Sanborna, byl Charlie Parker, naprostý bebopový vizionář. Jeho kazetu jsem si koupil tenkrát v Německu a v té době jsem stahoval jeho témata a kousky jeho sól. Těch muzikantů bylo pak víc – Cannonball Adderley, Kenny Garrett, Wayne Shorter… Člověk by měl mít ale svojí hlavu a používat to s rozumem.

Ono to ze začátku asi ani jinak nejde…

Nejde to, určitě se člověk musí inspirovat. Všichni to tak dělali, Charlie Parker stahoval desky Lestra Younga, učil se hrát styl, pak si ale vytvořil svůj osobitý styl, zvuk… Záleží, co potom člověk sám chce hrát. Když chce hrát bebop a zůstane u něj, tak už moc prostoru pro vlastní vyjádření není. Je to styl, který je hodně pevný, člověk tam hraje fráze s určitými obměnami, ale ten styl je už dost uzavřený…. Je to hudba jiné doby, jiného kontextu….Mě ovlivňuje spousta věcí, slyšel jsem spousty hudby, spousty názorů, žiji na jiném místě, v jiné době. Hlavně by měl člověk ve svém vyjádření zůstat svobodný, jakákoliv ortodoxie je věc nechutná….

Vzpomněl by sis na úplné začátky kapely MUFF? A jak vznikl její vícesmyslný název?

Název vznikl spontánně na jednom večírku. Původně, ještě dva roky předtím, než vznikl ten název, to bylo trio, kde já jsem ještě nefiguroval. Jirka Šimek hrál na kytaru, Emil Valach na bicí a Honza Jakubec na baskytaru. Já jsem se k nim potom přidal, vznikl z toho kvartet a začali jsme hrát pod mým jménem. Jako jedno z prvních hraní jsme dostali v Jazz klubu Železná a U malého glena. V té době jsme hráli taky trošku funky, převzaté věci, bylo to docela srandovní.

A z tohoto základu vlastně později vzniknul MUFF. Emila Valacha vystřídal Roman Vícha, místo Honzy přišel Kuba Vejnar. Nejdřív jsme hráli bez kláves, pak jsme přibrali Beatu Hlavenkovou, která s námi hrála dva roky. V ten moment vznikl název MUFF, který souvisí s postavičkou televizních kamarádů Jů a Hele. Fascinovalo nás, že Muf byl takový hajzlík, zlobič.

Chtěli jste být zlobiči?

Souviselo to s obdobím takového punku v Praze, kdy jsme si dělali vlastní muziku. Zároveň ten název i dobře zněl. My jsme k tomu ještě přidali jedno F, z čeho vznikl MUFF, což má několik významů. Jednak to znamená zprznit, narušit; taky se tak jmenují kytarové krabičky, které ruší zvuk. To taktéž souvisí se zvukem kapely – různě se s nimi pracuje, hledáme nové kontexty, používáme elektroniku a samply. Asi takhle náš název vznikl, i lidi si to dobře pamatovali, tak jsme u toho zůstali.

Jaký je to pocit natočit po deseti letech trvání Muffu první desku?

Máme všichni radost, že se nám to po letech podařilo… Ten třetí rozjezd, který se konal začátkem minulého roku, hodně souvisel s Jazz Dockem, s novým jazzovým klubem, který taky v tom čase vznikl a který nás v hraní podpořil. Předtím nebylo kde hrát, když zaniknul Jazzklub Železná. V něm jsme hrávali docela často, byla tam skvělá atmosféra a my jsme tam nějak patřili. Byl to velký smutek, když ho pak zavřeli, nebylo kam chodit do normálního jazzového prostředí. Zůstali jen kluby, které byly zaměřené hlavně pro turisty. Tam se nám nechtělo… Pak jsme asi po tříleté pauze poprvé zahráli v Blues sklepu a se vznikem Jazz Docku se to pak rozjelo.

Takže si spokojen s tím, jak se kapela nakonec vyvinula?

Určitě. Jsem rád, že jsme to dotáhli do tohoto bodu, kdy už máme desku natočenou a vydanou. My jsme jí chtěli už dřív, ale tenkrát nebyly takové možnosti jak dneska. Protože naše hudba byla víc „punková“, nebylo vydavatelství, u kterého bychom to přímo chtěli vydat. Tak jsme si desky dělali samizdatově – natočil se živý koncert, většinou v Jazzklubu Železná, vylisovalo se to ve vlastním malém nákladu, udělal se k tomu obal, a to se pak rozdávalo na koncertech fanouškům. Něco tedy natočeného bylo, ale nikdy to nebylo oficiálně vydáno.

S MUFFem jste absolvovali turné i po Bulharsku a Rumunsku. Jak se vám tam hrálo?

Byla to skvělá šňůra. Hráli jsme tam něco přes týden skrz české centra; nejdřív v Bulharsku – tam jsme hráli v krásném historickém městu Plovdiv, na východ od Sofie. Pak jsme hráli v Rumunsku na velkém jazzovém festivalu v Sibiu, dokonce byl pořizován přímý přenos do rumunské televize. Nakonec jsme hráli v Bukurešti na mezinárodním hudebním festivalu Jeunesses Musicales. To byl vlastně asi náš jediný zahraniční zájezd s MUFFem, protože většinou jsme hráli v Praze.

Co momentálně posloucháš?

Je to hodně pestré… Z jazzu se stále vracím k osobnostem jako Charlie Parker, Thelonius Monk, Duke Ellington, Gil Evans, Charles Mingus, Eric Dolphy, Rahsaan Roland Kirk, Miles Davis, Cecil Taylor, Don Cherry, Ed Blackwel, Orneete Coleman – ten je a byl zásadní osobnost jazzové hudby, stylotvůrce, neuvěřitelný muzikant a skladatel! Wayne Shortera jako saxofonistu obdivuju od jeho začátků až do teď – Wayne Shorter Quartet považuju za naprosto geniální seskupení s neuvěřitelným frontmanem. Pak spousty hudby z celého světa, brazilskou zpěvačku Elis Reginu, hudbu indickou… Taky mám rád severskou hudbu, která je velmi svá a je mi hodně blízká, tam se dnes dějí hudebně krásné věci… Z americké současné hudby mám rád věci, které nejsou čistě jazzové, ale kde je určitý přesah – kapely Billa Frissela, nebo kapela Sex Mob, která byla nedávno v JazzDocku. Ze současných saxofonistů poslouchám třeba Tonnyho Malabyho ,Chrise Cheeka…

Hodně poslouchám klasiku – konkrétně třeba maďarský hudební skladatel György Ligeti, Alfred Schnittke, Arvo Part, Miroslav Kabeláč z těch starších Alban Berg, Dmitrij Šostakovíč, Leoš Janáček…

Chystáš se i na nějaký koncert v nejbližší době?

V červenci v JazzDocku má hrát trio Steve Swallow, Ohad Talmor a Adam Nussbaum. Já už jsem je teda slyšel před půl rokem, ale určitě půjdu i teď.

Co momentálně čteš?

Teď mám období s Witoldem Gombrowiczem, je to úžasný polský spisovatel. Předtím jsem četl jeho deníky a právě čtu jeho první román Ferdydurke. Vždy mám po kapsách nějakého básníka, třeba mého Kamaráda Davida Růžičku…

Když máš nějaký volný čas, co ještě rád děláš, kromě čtení?

Mám rád výtvarné umění, a pro sebe dělám různé obrázky a koláže. Je to pro mě taková meditace, protože člověk je s tím sám doma, vtáhne ho to na několik hodin do jiného světa. Je to pro mě zábava, hra, jiný způsob vyjádření.

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.