JOHN COLTRANE: Blue Train

John Wiliams Coltrane je jedna z nejsilnějších a nejvlivnějších osobností moderního jazzu. Pracovitý saxofonista s vysoce sebekritickým přístupem. Osobnost posouvající hranice žánru o notný kus dál. Autor nahrávek, jejichž ohlas přesáhl omezený okruh jazzových fanoušků, a to i v době, kdy se mladí posluchači již hromadně obraceli k vlně nových, rockových věrozvěstů.

Obsazení: John Coltrane (ts), Lee Morgan (tp), Curtis Fuller (tb), Kenny Drew (p), Paul Chambers (b), Philly Joe Jones (dr)

Skladby: Blue Train (Coltrane), Moment´s Notice (Coltrane), Locomotion (Coltrane), I´m old fashioned (Kern/Mercer), Lazy Bird (Coltrane), Blue Train (Alternate Take), Lazy Bird (Alternate Take).

V roce 1949 nesmělého, ale výrazně talentovaného třiadvacetiletého mladíka angažuje Dizzy Gillespie do svého bigbandu. Od roku 1955, s kratšími přestávkami, až do roku 1961 hráčsky roste u Milese Davise. Můžeme jej slyšet jak na většině významných alb Davisova hard bopového období, tak i na převratném modálním Kind of Blue.

Tato neocenitelná škola však není jedinou, kterou Coltrane prochází. Po více než rok se účastní úspěšného angažmá Theolonia Monka v clubu Five Spot v newyorské Greenwich Village. Monk zde zažívá první skutečné veřejné úspěchy a Coltrane vstřebává jeho neobvyklý přístup k improvizaci. Natáčejí společně i jedno album pro společnost Milestone.

„Milesův styl hraní mě velice zajímá. Má velice dobré znalosti harmonií a akordových struktur. Často jsem s ním o tom diskutoval.“

„Hrál celé řetězce akordů, nikdy předtím jsem nic takového neslyšel, hodně jsem se od něj učil.“ Po těchto zkušenostech je citlivý Coltrane dostatečně sebejistý k pořízení řady vlastních nahrávek. Nahrává u společností Prestige, Milestone a jako jediné své album u Blue Note právě Blue Train, pro mnohé jedno z jeho klíčových alb, které předznamenává mnoho věcí příštích.

Do Van Gelderova studia v New Jersey (pořizujícím již v té době zvukově skvostné nahrávky) si přizval Paula Chamberse a Phillyho Joe Jonese, se kterými byl hudebně srostlý právě od Milese Davise a pianistu Kennyho Drewa, zkušeného doprovázeče Ch. Parkera, C. Hawkinse nebo S. Rollinse. Kvartet doplnil mladý, teprve devatenáctiletý, vysoce talentovaný trumpetista Lee Morgan, který později hráčsky vyspěl u Arta Blakeyho a skvělý bopový top trombonista Curtis Fuller.

Nahrávku otevírá titulní uhrančivé blues Blue Train s chytlavým riffem dechové sekce, ze kterého se vyloupne Coltraneovo magické sólo. Skladba ukazuje silnou Johnovu náladotvornou skladatelskou a interpretační schopnost. Coltranea střídá v sólu Morgan a drží přesvědčivě bluesovou atmosféru. Lahůdkou je následující výstup Curtise Fullera, zvládající trochu neohebný trombon s naprostou jistotou a bravurou. Slovo si bere Drew a po něm Chambers, přes něhož se skladba vrací k úvodnímu riffu.

Následující Moment´s Notice je radostným a pohodovým kouskem. Coltrane ukazuje opět další díl svého hudebního já. Z jeho výrazně melodické hry čiší radost a strhává ostatní spoluhráče ke stejně emotivnímu výkonu. Následují sóla Fullera, Morgana, Chamberse, Drewa respektující Coltranem navozenou náladu. Návrat k úvodní melodii skladbu ukončuje.

Rozjíždí se, podle mého, nejsilnější moment alba Locomotion. Blues v závratně rychlém tempu, začínající strhujícím energickým riffem. Coltrane rozjíždí své typicky svižné emotivní sólo a dává volnost skrytým zásobám vnitřní energie. Po něm nastoupivší Fuller nikterak nebrzdí nastolené tempo a dokazuje, že trombon mnozí bopeři zatracovali zbytečně. Vedle Coltranea je největší osobností nahrávky a myslím, že tato bluesová poloha mu sedí nejvíce. Morgan je ve svém výstupu vnímavý i dostatečně průrazný. Nedivím se Artu Blakeymu, že se jej neváhal později včlenit do dynamického a bouřlivého projevu své kapely. Drew se pokusí krátce obrousit ostří skladby, aby jej rázně umlčel svižnými breaky Philly Joe Jones. Jeho výstup tvoří můstek zpět k úvodnímu tématu.

Tempo zklidňuje letitý standard I´m old fashioned, jediná skladba, kterou pro album nenapsal Coltrane. Ukazuje však další z typických Johnových hudebních vlastností, a to smysl pro jímavé balady. Tenor v krátkém sólu téma hladí, laská, mazlí se s ním a opatrně jej podává ostatním spoluhráčům, kteří si nedovolí s ním zacházet méně jemněji a decentněji.

Originální nahrávku uzavírá Lazy Bird, lehká připomínka standardu Tadda Damerona Lady bird.
Tempo je opět svižné. Tentokrát John ponechává galantně prostor k sólům Morganovi a Fullerovi a oduševněle nastupuje až po nich. Fascinuje mne zde všudypřítomná kolektivní soudržnost a skromné podřízení velkých individuálních talentů výslednému celku. Prostor dostávají i všichni ostatní spoluhráči. Ke konci promlouvá, tentokrát výrazně Coltraneovsky melodický, Lee Morgan. Pohodový závěr vynikajícího alba.

Aktuální vydání ještě doplňují alternativní verze Blue Train a Lazy Bird. Na album zařazené skladby na mne však přece jenom působí kapánek živěji.

Coltrane zde ještě není takovou hvězdou, jakou se stává o několik let později. Blue Train však výrazně naznačuje kudy bude směřovat jeho tvorba. Nahrávka především dává tušit osobnost, přestože navenek nesmělou a introvertní, uvnitř silnou a schopnou svým talentem, zaníceným hledačstvím a pracovitostí, dovést o dva roky později na Giant Steps možnosti bopové improvizace až na samé hranice a vydat se za ně, rozšiřovat Davisův zjednodušující „modální“ odkaz a nebát se akceptovat i nastupující free jazz, který se stal pro mnohé jazzmany záludnou pastí. Ještě více si však na albu cením zášlehů pronikavé vnitřní Coltranenovy emocionální síly, která naplno tryskala na pozdějších albech a jako sopka vybuchla na legendárním A Love Supreme.

Nahráno 15. září 1957, Van Gelder Studio
Vydáno 2003, remastrováno v 24-bitovém rozlišení
Vydavatelství: Blue Note, 59:27, 1CD
www.johncoltrane.com