Nahrávky pořízené v letech 1949 až 1951 geniálním, neúnavným a pracovitým průkopníkem jazzové improvizace Charliem „Bird“ Parkerem sice nepatří k jeho absolutně nejzásadnějším, ale pro zvídavého posluchače jsou zajímavé hned z několika hledisek.

charile-parkerObsazení: Charlie Parker (asax), Kenny Dorham, Dizzy Gillespie, Miles Davis, Red Rodney (tp), Coleman Hawkins (tsax), Al Haig, Thelonious Monk, Hank Jones, Walter Bishop Jr., John Lewis (p), Ray Brown, Tommy Potter, Curley Russell, Teddy Kotick (b), Max Roach, Buddy Rich, Kenny Clarke (dr)

Skladby: Segment, Passport, Bloomdido, An Oscar forTreadwell, Mohawk, My Melancholic Baby, Leap Frog, Relaxin´ with Lee, Celebrity, Ballade, Au private, She Rote, k.C.Blues, Star Eyes, Blues for Alice, Si Si, swedish Schnapps, Back home blues, Lover Man, Passport (bonus), An Oscar for Treadwell (bonus), Mohawk (bonus), Relaxin´ with Lee (bonus)

Charlie Parker, ačkoliv již řadu let postupně devastovaný duševní chorobou, drogami a alkoholem, jež jej o několik let později definitivně zahubí, se zde nachází stále ještě ve vynikající muzikantské formě. Skládá a nahrává skladby v nichž posluchači v hojné míře nabízí vše, co jej pasuje za jednu z historicky nejvlivnějších osobností revolučně měnících tvář jazzu.

Nahrávky pořízené pro Granzův label Verve pocházejí z doby, kdy si již bebopeři nemusí razit cestu houštím nepochopení a mnohdy razantního odmítání jejich převratného hudebního přístupu nejen ze strany ostatních muzikantů, ale i posluchačů, jako tomu bylo v počátcích objevování a tvarování nového stylu. A tak se tu setkávají v pohodové atmosféře v různých sestavách všichni ti, kteří se před deseti lety neváhali postavit proti klišé a uměleckému přešlapování swingu počátku čtyřicátých let. Svojí vírou v novou hudební ideu akcelerovali o pár let později bebop z podzemí klubů jako např. Minton´s Playhouse na výsluní dobové módy, provázené hipsterským oblékáním, vyjadřováním a individualistickým životním postojem. Na albu lze v Charlieho quintetech mezi jinými slyšet i trumpetisty Dizzyho Gillespieho, Kennyho Dorhama, Milese Davise, pianisty Ala Haiga, Theolonia Monka anebo bubeníky Buddyho Riche, Maxe Roache nebo Kennyho Clarka.

Z filmu The Bird

Neopomenutelnou hodnotou této kompilace je již slušná zvuková kvalita oproti prvním bebopovým nahrávkám pořízeným v roce 1945, poté co Americká federace hudebníků odvolala několikaletý bojkot gramofonových nahrávek. Nepochybuji, že mnohem důležitější je hudební než pouze zvuková kvalita, ale jsem také přesvědčen, že leckterého cestovatele hudební historií mohou nahrávky, v nichž se ztrácí jemné nuance projevu jednotlivých nástrojů, spíše odradit. Transfer do 24 bitového rozlišení si Parkerovy nahrávky rozhodně zaslouží a uspokojí tak i leckterého soudného audiofila.

Charlie Parker zde předvádí ve všech skladbách a sestavách kompletní arzenál svých zbraní. Stále musím obdivovat ten nevysychající proud melodických nápadů, které se hbitě míhají ve svižném sledu akordů, na nichž se Bird pohybuje s naprostou bravurou a perfektním smyslem pro orientaci v čase a prostoru, jež jej nikdy nenechává při improvizaci na holičkách.

The BirdTěžko uvést to nejzajímavější z kompilace, když stěží najdete slabá místa Parkerových nahrávek. Nicméně skvělé jsou skladby pořízené s energií nabitým Dizzy Gillespiem, ze kterých je cítit asi největší společné souznění a porozumění. „Bloomdido“ s Dizzyho trubkou s dusítkem, divokým sólem Buddyho Riche a chytlavou ústřední melodií, „Mohawk“ s procítěnými bluesovými sóly Birda, Dizzyho, Monka anebo divoká honička obou hlavních protagonistů v „Leap Frog“.

Autentická nahrávka Birda a Dizzyho

Spolupráce s Colemanem Hawkinsem vyústila v lyrickou Ballads s krásným plným zvukem Hawkinsova tenoru. Toto setkání dvou velkých osobností plné vzájemného respektu je zachyceno i na filmovém materiálu.

Z nahrávek s Milesem Davisem mě nejvíc bere „K.C. Blues“, ve které je cítit blues doslova z každého zahraného tónu a následující „Star Eyes“ s krásnou ústřední melodií, kterou Parker rozvíjí, vzdaluje se od ní a pak se k ní zase neomylně vrací (nádherný příklad jeho geniální orientace v rámci jazzové improvizace).

Nejsilnější z nahrávek quintetu s trumpetistou Redem Rodneym je známá bluesová ballada „Lover man“, která však existuje v ještě jímavější bolestné verzi, nahrané již dříve pro společnost Dial.

Charlie Parker zářil sice krátkou dobu, avšak natolik silně, že světlo jeho génia navěky změnilo jazz a vrátilo jej k jeho bluesovým kořenům a svobodné improvizaci dávající prostor pro sebevyjádření každého muzikanta.

Nahráno v letech 1949 – 1951
Vydáno v roce 2001
Vydavatelství: Definitive records, 68:16, 1CD

www.disconforme.com

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*