Thelonious Monk: Brilliant Corners

Thelonious Monk: Brilliant Corners

Album „Brilliant Corners“ pianisty Theolonia Monka je učebnicovým příkladem vítězící důvěry ve svou vlastní cestu a své vlastní já i přes dlouhé (v Monkově případě patnáctileté) období uměleckého i lidského strádání, odmítání kritikou a mnohdy i posluchači.

thelonious-monk-brilliant-corners-360744Obsazení: Thelonious Monk (p), Clark Terry (tp), Ernie Henry (as), Sonny Rollins (ts), Oscar Pettiford, Paul Chambers (b), Max Roach (dr, tympany)
Skladby: Brilliant Corners, Ba-lue Boliva Ba-lues-are, Pannonica, I surrender, Dear, Bemsha swing

Nahráno 17- 23 prosince 1956, Vydavatelství: Riverside, 42:47, 1CD

Theolonius Monk je vůbec velmi pozoruhodným jevem mezi jazzmany, kteří tvořili jazzové dějiny. Uzavřený a někdy až podivínský a nekomunikativní individualista a v podstatě hudební samouk, jehož projev formoval gospel, stride pianisté a elegantní Duke Ellington, se objevil v roce 1941 v klubu Minton´s Playhouse, jež je neodmyslitelně spjat se vznikem bopu. Ač bych rozhodně nechtěl jakkoliv zlehčovat přínos Charlieho Parkera a Dizzy Gillespieho ke vzniku nového stylu, přece jenom první bopové formování patří právě Monkovi společně s kytaristou Charlie Christianem a bubeníkem Kenny Clarkem. Monk také natočil první, na gramodesku zaznamenané, bopové projevy („Swing to bop“ a „Stompin at the Savoy“).

Přestože se zanedlouho Parker a Gillespie stali velkými bopovými hvězdami, Monk stále zůstává v ústranní a tíživé ekonomické nejistotě. V roce 1947 sice nahrává pro Blue Note sérii vynikajících nahrávek mezi nimiž se objevuje dnes již klasika jako „Epistrophy“, „Off Minor“, „Straight no Chaser“, ale získává si pouze určité dílčí renomé (především mezi muzikanty), které kazí nepříznivá kritika, ve své zaslepenosti neschopná postřehnout velkou novátorskou osobnost a vyčítající mu technický diletantismus, hudební primitivismus a výstřednost.

Navíc v roce 1951 přistihla Monka policie v autě s drogami, které však patřily jeho spolucestujícímu pianistovi Budu Powellovi. Monk odmítl svědčit proti příteli a na 6 let tak přišel o kabaretní licenci, která mu umožňovala vystupovat a vydělávat v newyorských podnicích. Na dlouhá léta se uzavřel do svého soukromí a skloněn nad klaviaturou pracoval pouze na své hudbě.

V roce 1955 začaly prosvítat temnotami první paprsky naděje, když podepsal kontrakt se společností Riverside, jejíž majitel měl pro jeho hudbu slabost. Monk, ačkoliv to nebylo jeho zvykem, vydal nejdříve nahrávky standardů a Ellingtonových témat a teprve poté v roce 1956 album „Brilliant Corners“ s vlastními skladbami. Díky velmi příznivé kritice v Downbeatu, pozdějšímu vrácení licence a tím i návratu k veřejnému vystupování si Monkova hudba postupně získávala další posluchače a všeobecné uznání.

Thelonious Album otevírá titulní skladba „Brilliant Corners“. Monk pouze odsypává tóny, jakoby si vždy teprve těsně před úhozem ujasňoval jakou náladu chce posluchači poodhalit. Pro Sonnyho Rollinse vzájemná spolupráce rozhodně není jednoduchá. Rollins je titán a vedle geniálně přímého Monka ční jako mohutný košatý strom. Jeho sóla jsou však doslova nádherná se snahou o pochopení monkových nálad.

Následuje monkovské blues „Ba-Lue Bolivar Ba-Lues-Are“ s chytlavým úvodním riffem. Rollins zahajuje svá sóla v korespondující tónové úspornosti. Avšak Monkova vesta je mu přeci jenom příliš malá. Svléká ji a rozjíždí své blues se sobě vlastní hutností a energií.

Nádherná „Pannonica“ má pomalejší tempo a spolupráce Monka s Rollinsem je přímo skvostná. Čtenář snad odpustí, že si vypomůžu citátem Wyntona Marsalise. „Monk je jako dítě a věkovitý mudrc v jedné osobě“. Je dětsky přímý, upřímný, lidský a vřelý, přitom však oduševnělý a moudrý. Skladbu rozechvívá jakási prchavá nálada osamělosti. Nejde však o sžíravé pocity svírající samoty a odcizení, ale o přirozenou a očistnou součást každé lidské bytosti.

Pannonica

V „I surrender, Dear“ se Monk bez doprovodu ukazuje v celé své nádheře. Duši rozechvívá poctivost a upřímnost. Přerývané monkovy tóny nesou čistou krásu, energii vzrušující nedospělosti dřevního jazzu smíchanou s ellingtonovskou elegancí.. Monk jakoby se dlouhými lety ústranní, odmítání a soustředění pouze na svou hudbu, které věřil, očistil a předstupuje před posluchače smířený a klidný.

Album graduje poměrně svižnou a hutnou skladbou „Bemsha swing“ s dramatizujícími Roachovými tympány. Monk energicky a osobitě swinguje. Prostor k sólu dostává mimořádně i Clark Terry. Rollins je uvolněný a podává strhující výkon. Návrat k naléhavému úvodnímu riffu celou nahrávku ukončuje.

Thelonious Monk je bezpochyby jedním z nejosobitějších pianistů jazzové historie a skvělým skladatelem, jehož skladby mají dnes v repertoáru nejen jazzoví, ale i klasičtí pianisté. Ne nadarmo je řazen, co do významu pro americkou hudbu, po bok Duka Ellingtona. Album Brilliant Corners ukazuje, proč tomu tak je a po právu patří do zlatého jazzového fondu.

www.monkzone.com