Ha. Tak na tohle sem se teda těšil, hlavně díky upoutávce, která o triu pravila: „Jejich progresivní jazzový crossover, v němž se potkávají geny Johna Coltranea a Ornette Colemana s DNA Beastie Boys, se vyznačuje neobyčejným drivem a obrovským pódiovým nasazením s jakým se jen tak nesetkáte.“
Je fakt, že nám pánové ze Švýcarska předvedli mnoho poloh, v nichž bylo množství nadhledu, humoru a povětšinou i dobré hudby. Počáteční energicky jazzovou část záhy vystřídala neuchopitelná freejazzová poloha a takhle by se dalo říct, že to fungovalo vlastně celý koncert. I’m the Snake. Tak takhle se představil Roman Nowka – kytarista a basák v jednom – což tedy publikum rozhodně pobavilo. Snake byl vůbec zajímavou postavičkou, ať už se prezentoval svými komickými pseudo sóly na baskytaru, nebo úchylnými „písničkami“ v závěru setu. A jak jsem si nemohl nevšimnout, značně bavil i zbylé spoluhráče, kteří se při jeho výstupech přímo řezali smíchy. Další převelice zábavnou figurkou byl bubeník. Jeho taneční výstupy byly prostě super. Parodie M. Jacksona atd. způsobily záchvaty smíchu v celém sále. Takovýmto způsobem zábavný a zajímavý koncert sem vpravdě dlouho neviděl. A ještě vlastně zbývá Lucien Dubuis, lídr tohoto tria. Ten se soustředil především na svou hru, která byla precizní a sólování počas celých skladeb bylo velmi uhrančivé. Vypadalo to, že jemu jedinému nejvíce záleží na tom, aby koncert nebyl jen fraškou a taškařicí, což se samozřejmě zdařilo a dostalo se nám nejen pobavení, ale i velice originální hudby.