Loading ...Biréli Lagrène není „Skladký ničema“ jak by ho možná nazval Woody Allen ve svém filmu Sweet and Lowdown. Smyšlená postava, Emmet Ray, je americký geniální kytarista, který hraje ve stejné době jako v Evropě Django Reihardt. Biréli Lagrène si prý stále dokola pouštěl desky Djanga, svého boha, ale nesnažil se ho imitovat. Spíše předělávat, což je v jeho hře slyšet. Bezesporu na vás ale dýchne závan Paříže 40. let a Hot Club de France, kde spolu s Djangem hrával Stéphane Grappelli.
Tak asi takto jsem se těšil na koncert Biréli Lagrènea, který se v Praze v Lucerna Music Baru představil v rámci festivalu AghARTa. Bylo natřískáno. O den dříve na stejném místě hrál kytarista Ulf Wakenius, ale bylo poloprázdno.
Biréli Lagrène přijel do Prahy poprvé, asi proto tolik dychtících fandů. Beréli vystoupil společně s doprovodnou kytarou (Hono Winterstein), jejíž hlavní rolí bylo držení rytmu, s basistou Diego Imbert a se saxofonistou Franckem Wolfem. Žádné zdržování – po příchodu na pódium to čtveřice hned rozjela a stejný rytmus a energie jim vydržela celé vystoupení. V sólech se střídali hlavně Biréli a saxofonista a alktař, Franck, který na mě působil první tři skladby trochu nervózně. Pak se ale rozjel neskutečným způsobem. Asi chtěl dokázat, že ta energie je i v něm a že si ho Biréli nevybral náhodou. Anebo na tom měli podíl fanoušci, kteří mohutně povzbuzovali každé sólo nebo i každý tón, který se líbil. Biréli moc dobře zná prostor mezi pražci své kytary, ví jak zní přesné, čisté tóny, ale také experimentuje s různými zvuky kytary. Všechno ale působí fenomenálně, snad každý v sále zavrtěl za celý večer alespoň jednou hlavou jako důkaz toho, že není k uvěření to, co se slyší. Nebyla to hudba náročná, spíše vysoce léčivá, relaxační a usměvavá.
Článek napsal: Ferdinand Valent
