Vertigo Quintet je česko-slovenské seskupení mladých a velmi nadějných jazzmanů, pocházejících převážně z líhně pražské Jazzové konzervatoře Jaroslava Ježka. Dle vlastního vyjádření se vzájemně sešli, přestože se podíleli na řadě dalších zajímavých projektů, aby ve Vertigu dělali hudbu, která je jejich srdci blízká. Že si skutečně padli do oka a porozuměli, dokazuje toto velmi kompaktní album. Jejich projev nezapře hudební vzor v osobnostech T. Monka, M. Davise, O. Colemana anebo v produkci mnichovské značky ECM. Avšak rozhodně nejde o žádný plagiát, ale o vlastní projev, ve kterém se mísí hudba jazzových mistrů 50. a 60. let s pozdějším progresivním pojetím jazzu. Nedá mi, abych při poslechu jejich nahrávky nevzpomenul i hnutí cool jazzu přelomu 40. a 50. let, plného oduševnělé vážnosti a osobitou hudební formou zprostředkovaných vnitřních ušlechtilých citů.

vertigo_booklet.jpgObsazení: Marcel Bárta (ssax,bassclarinet), Daniel Šoltis (dr), Rastislav Uhrik (b), Oskar Torok (dr), Vojtěch Procházka (p).

Skladby: Rozprávka, Really sorry, Tichý dům, Exhibiconista, El´ga, Dozvuk I, Dalasi, Předtucha, Poslepu, Dozvuk II (coda).

Nahrávka přináší křehký, vážný a citlivý jazz hraný v poklidném tempu, umocněný vynikajícími a disciplinovanými výkony jednotlivých muzikantů. Nechybí nápady a zajímavé momenty, takže posluchač nemusí mít obavy, že by mohl upadnout po nezvladatelném zívání z nudy do hlubokého spánku.

Projev kapely stojí především na krásné, čisté a melodicky nápadité sopránce Marcela Bárty, kterou občas zamění za neméně invenčně podaný basklarinet. Trubka Oskara Toroka působí lehce nejistě a rozpolceně. Necítím však hráčskou nejistotu, ale spíše upřímný projev introvertní osobnosti. Pěkné momenty přináší všudypřítomné dvojhlasy dechů, které mi připomínají dávné společné porozumění Ornetta Colemana a Dona Cherryho v subtilnějším podání. Skvělá barevná sóla pianisty Vojty Procházky často mění náladu a tempo jednotlivých úseků skladeb. Velmi nápadité jsou bicí Daniela Šoltise, jehož talent, technické kvality a fantazie zde plnohodnotně doplňují ostatní spoluhráče a spoluvytváří celkový sound kapely. Při rozdávání pochval je nutné vzpomenout na decentní a chytrou hru basisty Rastislava Uhríka, studenta Jaromíra Honzáka. Uhrík skromně drží celkovou náladu a jemně podbarvuje hru ostatních spoluhráčů. Velmi zajímavé jsou rovněž kompoziční schopnosti všech pěti muzikantů. Skladby na jejich debutovém albu pocházejí pouze z jejich pera a dlužno říci, že skutečně nebyla potřeba sahat do cizí produkce.

V úvodní „Rozprávce“ zaujme postupně gradující krásné a emotivní sólo sopránky Marcela Bárty podbarvené zajímavými perkusemi Dana Šoltise. Marcela střídá Vojta Procházka v sólu piana se silným bluesovým feelingem a stupňujícím se tempem.

Po vynikajícím úvodním kousku přichází jedno z nejkrásnějších čísel alba, pomalá a dojemná balada Oskara Toroka „Really sorry“ znějící jako upřímné a pokorné vyjádření lítosti. Lehká sopránka proplétající se s rozpačitou trubkou navozuje téměř slzavou atmosféru, avšak bez náznaku upadání do kýčovitosti. Piano ve svém kratičkém sólu je doslova nádherné.

Ve vážném „Tichém domě“ dostává prostor i vkusná lyrická basa Rasti Uhríka, jediným svým tónem nikterak nepopírající celkovou náladu alba.

„Exhibicionista“ obsahuje jeden z nejkrásnějších momentů alba, kterým je rozervané sólo na trubku Oskara Toroka. Ani sólo bicích Dana Šoltise neupadá do exhibicionismu a vkusně zapadá do celku.

Ve skladbě „El´ga“ Marcel Bárta střídá basklarinet a sopránku. Úvodní hezký melodický motiv předává basklarinet pianu a zní to velmi působivě.

Baladu „Dozvuk I“ dramatizují perkuse a vypjaté společné vyhrávky dechů. Sólo piana se nese v jarrettovsky romantickém duchu.

Následující „Dalasi“ uvádí chytlavý rif basy, která dostává prostor i pro sólo a opět potěší svou náladotvornou invencí a disciplinovaností. Krásné sólo přidává i Bártův basklarinet.

V rozervané „Předtuše“ dostává opět prostor trubka, vykřikujíc nejistě a krásně do světa cosi ze svých vnitřních rozpolcených emocí. Nálada skladby se nese v jakémsi tajemném očekávání něčeho možná krásného a možná i temného.

Rychlejší a bouřlivé „Poslepu“ přináší lehce perlivý tep perkusí, (kterému jsem vždy rád naslouchal u Jack DeJohnettea v triu Keithe Jarretta). Sopránka opět v krásném sólu je střídána běsnícím pianem. Skladba mohutně graduje a nakonec padá do poklidného závěru.

Závěr alba se nese v krátkém tématu nazvaném „Dozvuk II (coda)“.

Nádherná deska. Pro mne především velmi inspirující skutečností, že v dnešní době, plné siláckých gest a nucených pozitivních grimas různých „superstar“, existují mladí muzikanti, kteří neváhají produkovat až archaicky krásnou, vážnou a upřímně emotivní muziku.

Nedá mi, abych nevěnoval také pár slov produkci nahrávky pod vedením Lucie Kukulové, majitelky mladého vydavatelství Amplion, které zajistilo albu skvělé zvukové kvality a reprezentativní přebal. Tyto vlastnosti si nikterak nezadají s produkcí již vzpomínaných a vždy pečlivých ECM.

Nechci být příliš předčasným a navíc špatným prorokem, ale domnívám se, že jde o jedno z nejlepších alb tohoto roku a navíc o skutečný objev na naší jazzové scéně, který by se neměl ztratit ani v mezinárodní konkurenci. Zda-li tomu tak bude, ukáže ještě čas. Já budu každopádně držet palce.

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*