Konaly se ve dnech 18. – 20.11.2005, podruhé v městském centru Grand po jeho rekonstrukci. Forma – dva večerní koncerty se čtyřmi kapelami, sobotní odpolední vystoupení jedné v Městském divadle a nedělní dopoledne v kapli muzea – zůstala zachována. Pohled na program už předem sliboval, že letošní ročník bude přímo nabit vynikající hudbou. To se také potvrdilo.

PÁTEK

Všiml jsem gradace v tom smyslu, že postupně vystoupily kapely domácí, pražská, moravská a zahraniční. Tedy jakýsi princip šířících se kruhů.

Decimet Vladimíra Trska založil místní hudebník Vladimír Trsek v r. 1981; měl „švédské“ obsazení a hrál swingový repertoár. Soubor skončil v r. 1986, ale byl obnoven r. 2003 Jiřím Vohralíkem. Dnes má šest dechů plus rytmiku. Byl to příjemný a vhodný úvod tohoto hudebního večera.

František Kop quartetFrantišek Kop Quartet působí již deset let v neměnném obsazení: František Kop-ts,ss, Petr Malásek-p, Martin Lehký-bg, Pavel „Bady“ Zbořil-dr. Kvarteto zahájilo dvanáctkou, pokračovalo latinou, slyšeli jsme i valčíček, vše z vlastní skladatelské dílny. Jen některé skladby byly ohlášeny a tak mohu jmenovat pouze Mali (v 5/4) a Náměsíčná, obojí z nového DVD, které skupina vydala. Hudba kvarteta se dá nazvat moderním mainstreamem (ovšem s výboji do okolních žánrů) a výkony hudebníků potvrdily, že patří mezi naše nejlepší jazzové soubory. Malásek i Kop potěšili řadou vynikajících chorusů.

Jiří Urbánek Band a Dana Vrchovská následovali. Tento ostravský soubor jsme před několika lety viděli v Hradci Králové jako hosta Big Bandu Aldis. Do Slaného přijel ve stejném složení, až na dechaře, tedy: Jiří Urbánek-p,keyb, Dana Vrchovská-voc, Přemysl Mixa-elb, Jaroslav Ožana-dr, Milan Straka-cl (místo Rudolfa Březiny-ts). Každého příznivce Horace Silvera (jímž jsem též) musela kapela nadchnout. Ze skladeb tohoto klavíristy zahráli Jody Grind, Filthy McNasty, Sister Sadie, Senor Blues. Tento materiál s nádechem funku kapele vyloženě sedí. U nás ho snad nikdo nehraje a přitom je posluchačsky i hráčsky vděčný. Z dalších známých skladeb mohu jmenovat např. On a Clear Day (s výtečným klarinetovým chorusem), The Man I Love, Dear Ella (od Kennyho Burrella, s českým textem Luďka Zapletala) a nechyběl ani scat, který pí Vrchovská umí – Air Mail Special. Francouzsky pak ještě zazpívala Autumn Leaves. Záměna jednoho plátkového nástroje za jiný nebyla vůbec na škodu – klarinet v malé partě dodnes slyšíme jen zřídka.

Smokin´ Joe Kubek Band feat. Bnoise King je americká bluesová kapela. Bílý Kubek pochází z Texasu a již v útlém mládí vzbuzoval obdiv svojí hrou na kytaru. Vypracoval se tak, že v 7O. a 8O. letech hrál s takovými velikány, jako jsou Stevie Ray Vaughan nebo Freddie King. S černošským kytaristou a vokalistou Bnoisem Kingem, pocházejícím z Lousiany, se seznámil v r. 1989 a do té doby spolupracují a vydávají desky. Vystupují nejen v USA, ale po celém, světě. Ve Slaném tuto dvojici doplnili ještě Paul Joseph Jenkins-bg a Ralph Edward Power-dr. Síla (přesněji hlučnost) jejich hry mne sice vyhnala do vzdálenějších prostor, nutno však přiznat, že jsme slyšeli (česky řečeno) „echt“ americké blues se vším všudy, tedy i vokálem.

SOBOTA ODPOLEDNE

Sobotní odpolední koncerty v divadle mívají (až na výjimky, které potvrzují pravidlo) na programu něco lehčího, přijatelnějšího i pro ty, kteří jazzu (který bývá na hlavních večerních koncertech často náročný) právě neholdují. Letos přijel z Prahy Swing Band Ferdinanda Havlíka a Eva Emingerová, a to bez p. Havlíka. Ten se totiž musel omluvit pro nemoc a nahradil ho (Tomáš) Kopáček jr. Jeho otec Jaroslav seděl s altkou v plátkové sekci orchestru. Ten sestával z tří trumpet, čtyř saxů, dvou pozounů a čtyřčlenné rytmiky (s neúnavným Vladimírem Žižkou). Havlík i jeho swingový orchestr jsou dostatečně známi, takže není třeba je představovat. Posluchači ne zcela zaplněného divadla (čemuž jsem se podivil; zájem vždy překračoval kapacitu) uslyšeli řadu známých strandardů (a to českých i zahraničních), orchestrálních i zpívaných. Eva Emingerová vládne příjemným altem a cit pro jazz jí v žádném případě nechybí. Z programu jmenujme např. Sentimental Journey, The Man I Love, Kdo šetří má za tři, Sugar Blues, A-Tisket A-Tasket, Tiše padá sníh, One O´Clock Jump. Přesto, že o klarinetovém umění Tomáše Kopáčka nemůže být pochyb, chyběl na vystoupení Ferdinand Havlík jako osobnost.

SOBOTA VEČER

Sobotní večerní koncert bývá koncipován jako „nabitější“ než páteční, tedy jako vyvrcholení celého festivalu. Tak tomu bylo i letos, ale opět (jako odpoledne) – zarazilo nás, že nebylo zcela plno, přítomných bylo o něco méně než v pátek. V každém případě program byl „nadupaný“, což se (v jiném smyslu) projevilo i v tom, že poslední tóny poslední kapely umlkly až po jedné hodině po půlnoci. Ale popořádku.

ZVít Švec trioahajovací kapela, Vít Švec Trio (Vít Švec-b, Matěj Benko-p, Jan Linhart-dr), nebyla v žádném případě tou nejslabší. Dá se říci, že byla – alespoň pro mne – největším (příjemným) překvapením večera. Již jsem slyšel, že klavírista Benko je velikým novým talentem (líbil se mi již jako člen doprovodného tria Evy Svobodové ve Slaném před dvěma lety), ale jeho hra mne přesto zaskočila. Benko má klasické školení a – na rozdíl od jiných klavíristů – je to na jeho hře znát. V dobrém slova smyslu: nejde o nějaký akademický projekt (přesto, že jeho úhoz je zřetelně klasický), který by se neshodoval s jazzem. V jeho hře slyšíme klasickou techniku snoubící se s kompozičním uměním a především originalitou. Kromě krásně upravené verze Smoke Gets In Your Eyes jsme slyšeli původní skladby z alba „Keporkak“, např. vtipné Informace č. 5, 6, 7.  Výsledkem je hudba tu vysoce jemná (připomínající Erika Satie), tu jiskřící (časté rychlé běhy pravé ruky), jindy náladová či hravá. Část jeho skladeb by se bez doprovodu basy a bicích dala považovat za soudobou „vážnou“ hudbu. Pochvalu však zaslouží i citlivý bubeník Linhart  a především leader, basista Švec. Potvrzuje, že letité řeči o „české basové škole“ mají něco do sebe. Souhra celého tria je pozoruhodná. Díky takovým talentům nemusíme mít o budoucnost českého jazzu starost.

Roman Pokorný Quartet & Robert Metrega je kvinteto bez klavíru – dva dechy, kytara, basa a bicí: Roman Pokorný-b, Miroslav Hloucal-tp,flh, Robert Metrega-bs (host), Jan Tengler-b, Martin Šulc-dr (nahradil Tomáše Hobzeka). Hned v první písničce se ukázalo, že Roman přivezl další mladé talenty. Jsou jimi oba dechaři i basista Tengler, vypadající tak na 18. Odehrál vystoupení jako starý mazák – a to má celou kariéru před sebou. (Martin Šulc prozradil, že se mu s ním výborně hraje.) Další potvrzení síly české jazzové basy.

Pokorný, střídající v posledních letech spoluhráče, styly i obsazení (viz jeho nahrávky – mainsteramové, bluesové, v menší i větší partě) stále roste. Již dávno je pozoruhodným komponistou a výtečný je i zvuk jeho elektrické kytary, který jsme si užili při jeho dlouhých sólech (však je kapelníkem).  Frontlajna vystřihla často složitá témata, oba hráči s chutí sólovali a pozoruhodnou barvu vyloudila zejména křídlovka spolu s barytonem. Hrály se skladby z několika Romanových desek, např. Bluesology nebo Redhead Woman (pocta manželce, která byla s mladičkou dcerkou přítomna).

Jeff Siegel Quartet je americká kapela vedená bubeníkem stejného jména (mohli jsme ho ve Slaném vidět ji vloni v rámci vystoupení NY Trio Project). Právě tímto koncertem (jak nám řekl) ukončil evropské turné v tomto atraktivním (a – jak jsme se mohli přesvědčit – hudebně vynikajícím) obsazení. Vedle Jeffa vystoupili: Erica Lindsay-ts, Francesca Tanksley-p, Danton Boller-b. Dvě ženy v kvartetu, z toho jedna na dechový nástroj – to není zcela běžné. Nebyly tam však „pro parádu“: Tenoristka (Američanka původem z Německa) má za sebou spolupráci s hudebníky, jako jsou Oliver Lake, Howard Johnson nebo Baikida Carroll. Klavíristka (rovněž Američanka, původem z Itálie) má na svém kontě působení mj. u Melby Liston či Billyho Harpera, se kterým také hodně nahrávala. Následně prý ji čeká několik koncertů v Polských městech v triu spolu s basistou Reggie Workmanem.  Také basista Boller není žádným nováčkem a může se pochlubit působením se známými osobnostmi.

[pro-player width=’550′ height=’350′ type=’video‘]http://www.youtube.com/watch?v=qz-ru5cUOlY[/pro-player]

Hned po pár taktech první skladby mne napadlo jediné jméno: John Coltrane, a to jak podle tenoru (zvuk, způsob hry), tak na základě tynerovské hry klavíristky. Potvrdil to Jeff, když odhlásil poctu Elvinu Jonesovi. Dále se již styl hry poněkud změnil. Skladby byly delší, měly předen danou formu a spoustu prostoru pro improvizaci. Hudba, ne úplně jednoduchá na poslech a náročná na soustředění, byla plná neprvoplánového, oduševnělého poselství.

Po koncertu zůstali příjemně a přirozeně se chovající Američané ve společenských prostorách sálu a bylo možno s nimi pohovořit i zvěčnit se s nimi pomocí kamery.

Západo Čechův Big Band zakončil  večer velice hlasitou velkokapelovou hudbou, před kterou jsem se musel (opět jednou) přesunout do pozadí sálu. To však neznamenalo, že nešlo o dobrou kapelu – právě naopak. Její o výkon v tradičním swingovém repertoáru byl až překvapivě vyzrálý. Není divu: kapelník Svatopluk Čech, který je zároveň hráčem na tenorový saxofon (předvedl skvělé chorusy), je profesionál s mezinárodní zkušeností a zároveň učí na vídeňské konzervatoři. Hráči pak jsou buď konzervatoristé nebo se živí hudbou, jak jsem se dozvěděl dodatečně.  Dvě vokalistky obstaraly zpívanou část repertoáru kapely.

Ač pro mne bylo vrcholem večera kvarteto Jeffa Siegela, většina posluchačů vděčně přijala na závěr hudbu na poslech méně náročnou.  Takto (správně) byla navržena dramaturgie sobotního večera.

NEDĚLE DOPOLEDNE

V tomto čase jsem již byl na cestě domů, takže jsem nestihl vystoupení Ireny Budweiserové & Fade In v kapli. Pokud nedošlo ke změnám, doprovázelo známou vokalistku (a dlouholetou členku Spirituál kvintetu) její vlastní doprovodné trio ve složení Jaroslav Šindler-g, Marek Linka-g, Vítek Fiala-b.

DALŠÍ AKTIVITY

Stále platí okřídlené nejen hudbou živ jest člověk a tak jsem nevynechal výstavu fotografií mého jmenovce (Miloše) Kejře. Instalována byla v přísálí Grandu. Autor, budebník kapely JJJazman, vozí na svých cestách fotoaparát a ve Slaném dokázal, že jej umí používat. Vystavené zvětšeniny jsou nejen dokumentem z cest (tyto byly nasnímány při návštěvě New Orleans, tedy v prostředí pro nás atraktivním), ale dokazují autorův cit pro záběr a jsou i technicky velmi dobré. (Malé odbočení: abychom neměli mindráky jako národ trpící do značné míry nadváhou, stačí si prohlédnout snímek s černošským vokalistou Big Alem Carsonem.) U Jardy Čečrdleho jsem viděl i povedený Kejřův kalendář se snímky jazzmanů a (v kalendářové části) daty narození vybraných jmen.

K sobotním nejazzovým akcím patří i účast na zahájení výstavy obrazů, kreseb a výtvarných předmětů v galerii „Luka.“ Pozval nás tam přítel František Moravec, který zde (vedle jiných amatérů) vystavoval krajinky. Potěšilo mne, že organizátoři dali prostor i výtvorům dětí z domova mládeže.

ZÁVĚREM

Mohu konstatovat, že letošní Slánské jazzové dny byly velmi úspěšné jak po umělecké, tak po společenské stránce. Jak jsem již v úvodu napsal, hudba byla velice kvalitní. K tomu je nutno přičíst skvělou a tradičně přátelskou atmosféru s mnoha individuálními setkáními s přáteli, fanoušky i hudebníky. V roce 2006 nás čeká „kulatý“, čtyřicátý ročník. Již nyní se v kuloárech hovořilo o tom, jak toto výročí důstojně oslavit. Doufejme, že organizátorům nedojde invence ani (a to hlavně) finanční prostředky.

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.