To se jednou v bezbřehých vodách jazzové fůze z čistajasna objevil ambiciózní vor z Polska. Jistě budete souhlasit, že se jedná o zjevení dosti neočekávané, možná i překvapující. Jen si to poslechněte: v Polsku, tedy v jedné ze zemí bývalé Varšavské smlouvy, vzklíčilo v poslední době tolik nu-jazzových projektů, že se dá mluvit skoro o nové Východoevropské (či snad dokonce Evropské?) základně. Jen tak namátkou : Chromosomos, Pink Freud, Skalpel – ti všichni mají rodiště u severních sousedů. Rozkvet, který může naše zamrzlá nu-jazzová scéna akorát tak závidět, tam udeřil plnou silou a nové desky na sebe nenechají dlouho čekat. Pojďme se teď spolu podívat na debutové album další z nekonečné řady polských kapel – Robotobibok.

SKLADBY: 1. sonda – jungle 7.37, 2. n.o.l. 7.59, 3. maraton tańca 6.19, 4. lincoln continental 10.16, 5. podróż do meksyku 9.12, 6. pięcioro dzieci i coś 7.09, 7. jogging 7.45, 8. pięcioro dzieci i coś (live) 4.33

OBSAZENÍ: Artur Majewski – trąbka, Adam Pindur – saxofon; moog, Maciek Bączyk – gitara; ARP Odyssey, Marcin Ożóg – kontrabas, Jakub Suchar – perkusja

VYDAVATELSTVÍ:Vytvornia Om, Total time: 60.48
WWW: Robotobibok

Oblečen do retro addidasové soupravy vyrážím se sluchátky na uších na každodenní běžecký okruh do Wroclavsjkých ulic, kde právě vládne pochmurné počasí s nebem posetým oldschoolovými létajícími talíři. Příběh polského běžce se samozřejmě odehrává na přebalu první desky “Líného Robota” (jak zní překlad do češtiny) a v podstatě vystihuje i ducha celé “robotické” hudební tvorby. Retro s futurismem, bizarnost a psychedelika. Všechny zmíněné pojmy lze nalézt v nejrůznějších podobách na albu Jogging, přičemž se všechny navzájem proplétají a doplňují. A výsledek je nadmíru pozoruhodný…
Jak už bylo naznačeno, skupina pochází z Wroclavy a čítá pět mladých, volnomyšlenkářských muzikantů. Dechová sekce se skládá ze saxofonu a trubky, významnou roli sehrává kontrabas, a nakonec tu máme kytaru, perkuse, bicí…a umělé tóny analogové elektroniky. Ano, páni jsou staromilci a fakt, že tzv. synťákům odzvonilo někdy v 70. letech, je neodradil od jejich použití. Tímto svérázem a osobitostí se Robotobibok odlišují od dalších stylově spřízněných projektů, jak v Polsku, tak i v celosvětovém kontextu. Ale co je však nejdůležitější je skutečnost, že ono spojení opravdu funguje. Velmi dobře zapadá do jejich pochmurné nálady, místy hraničící až s temnotou.
Hned první kousek s názvem Sonda – jungle, jedna z nejnašlápnutějších skladeb alba, se nese v charakteristicky znepokojivé atmosféře. K bicím se postupně přidává hutný basový rif, čímž vzniká jakási předehra, kterou ukončí ostrý vstup jungle rytmu, žalostný tón saxofonu a apokalypticky znějící zvuk syntetizátoru. Vše je komponováno do jakéhosi “vlnového” postupu, což znamená, že rychlé, až zběsilé pasáže se střídají s momenty klidnějšími, opět s basovou linkou, bicími a někdy i letargickou trubkou. Nejde však o klid pohodový: tady tento úsek zní jako ticho před bouří a po chvíli napětí zase udeří tvrdý jungle. Cyklus se opakuje.
Následujících sedm skladeb v podstatě nevybočí ze směru, určeném v první písni. Většinu z nich odstartuje houpavý kontrabas, saxofon se vymění za trubku, ale smutně znějící sóla zůstávají. Občas sehraje větší úlohu kytara a ti z Vás, kteří například slyšeli něco z jazz-rockových začátků Pražského Výběru, jistě nemine asociace s domácí vlnou fúze rocku a jazzu před 30ti lety. Občas zase zaznějí mystické, či futuristické tóny experimentální elektroniky, které navozují pocit, že nejsme ve vesmíru sami…
Snad jediným mírným vybočením z daného konceptu, představuje pátá skladba Podroz do meksyku, která není zahalena do tak tmavého pláště.

Robotobibok je rozhodně unikátní a originální projekt. Vzhledem k epické délce písní (průměrně tak 8 minut) může občas znít opakování jednotlivých motivů poněkud monotónně, až nudně a neuškodilo by tedy na nějakých místech zkrácení. Avšak celkový dojem je více než kladný. Pro fanoušky stylu lahůdka, pro ostatní navýsost zajímavý a nekonvenční poslech.