Jazz Goes To Town 2005: Trio Music

Jazz Goes To Town 2005: Trio Music

Trio saxofon – basa – bicí je „vyšší dívčí“ saxofonové hry. Nejen dechař, ale i oba další členové souboru to mají bez harmonické podpory klavíru těžké. Není divu, že v tomto formátu hráli jen někteří velikáni tohoto nástroje, jako např. Sonny Rollins.

A právě toho giganta (jednu z mála dosud žijících legend a pionýrů moderního jazzu) připomíná soubor Trio Music; nejen nástrojovým obsazením, ale i kompaktností a především pak výkonem Osiana Robertse. Hned jeho tón na tenorový sax Rollinse připomíná. Ale nejen to: Osian předvedl jak rollinsovsky přerývavou hru, tak plynulé, takřka nekonečné fráze plné nápadů a invence. Je znát, že historii nástroje i vlastní techniku hry na něj má zažitou.

K výtečnému dojmu z celého tria připívají basista Petr Dvorský a bubeník Martin Šulc. Není to překvapující; vždyť patří k našim nejlepším jazzovým rytmikám. V sólování se ovšem vystřídali také.

Repertoár se skládal převážně ze standardů. Osian přítomné pozdravil, představil kapelu a na závěr se rozloučil, ale názvy písniček neohlašoval. Proto jsem bohužel zaznamenal jen několik titulů, ač podle sluchu jich znám většinu. Trio nabídlo mj. Love For Sale, Tin Tin Deo, I Can´t Get Started, něco od I. Berlina a další. Hrálo jak se patří silově, ale v baladách ubralo na hlasitosti i intenzitě, abychom si mohli vychutnat i jiné stránky jejich soundu.

Příjemné bylo, že soubor hrál bez ozvučení, jen P. Dvorský měl maličké kombo, aby zesílil přeci jen slabší zvuk basy. Ten byl velice příjemný, s průměrně dlouhým dozvukem. Šulcova bicí souprava byla sympaticky malá, leč postačující pro rytmickou podporu i polyrytmy a pestrá sóla.

Sehranost tria byla nápadná. Není divu: tito muzikanti již spolu nějakou dobu hrají a v tuto dobu jsou právě na „šňůře“ po devíti městech republiky vč. návštěvy Berlína. Podle reakcí návštěvníků se výkony umělců zjevně líbily.

Musím se bohužel zmínit i o jedné negativní stránce tohoto vystoupení. Restaurace rezervovala tři velké stoly (více než polovinu kapacity k sezení) pro tři společnosti k večeři. Nic proti tomu, nebýt toho, že tito „milovnici“ jazzu nejen konzumovali opulentní menu, ale po celou dobu pobytu hlučně konverzovali, takže ostatní posluchače rušili. Kromě toho samozřejmě zabrali místa těm jazzovým fanbouškům, kteří by si rádi hudbu poslechli, ale nedostalo se na ně. Přitom v okolí je doslova přes třicet jiných podniků, kde se mohli (v klidu) najíst. Inu, snobové nikdy nevymizí…

Ale abych skončil v optimistickém duchu: milá byla na závěr komunikace s příjemnými a skromnými účinkujícími – poděkování a pár slov konverzace k tomu.