Multiinstrumentalista a skladatel John Surman je jednou z nejvýznamnějších osobností britského a evropského jazzu. Album „Way Back When“ však není jeho novou řadovkou, ale naopak ohlédnutím o několik dekád zpět. K lepšímu pochopení aktuálně vydaných starých nahrávek je vhodné udělat si malý výlet do Londýna konce šedesátých let.

surmanObsazení: John Surman (bsax,ssax), John Marshall (dr), Brian Odgers (b), Mike Osborne (asax), John Taylor (p)

Skladby: Way Back When Part 1, Part2, Part 3, Part 4, Owlshead, Out and About

V té době světem otřásaly hutné tóny bílého elektrického blues v podání nespočetného množství mladých rockových kapel, které inspirovaly další a další následovníky. Právě Británie byla líhní těchto nových světlonošů. Vitální prostředí pohltilo i jazzmany, kteří vdechovali svěží vítr natolik silně, že právě Londýn získal věhlas jednoho z živočišných a kreativních center světového jazzu s řadou mladých talentovaných osobností, jakými byli například právě John Surman anebo Dave Holland a John McLaughlin.

Inspirativní londýnské vibrace dolehly až za oceán k Milesu Davisovi, který ve svém neutuchajícím hledačství nemohl nevnímat co se právě na hudební scéně děje. Vyrazil tedy do Londýna a jeho neomylný instinkt pro nacházení nových talentů a osobností jej upozornil právě na McLaughlina a Hollanda, kteří dostali nabídku zařadit se do jeho doprovodné kapely. Vzájemná spolupráce vyústila v roce 1969 v přelomová alba „In a Silent Way“ a následně „Bitches Brew“, která předznamenala rozmach jazzrockových fůzí a stala se jedním z nejvýznamnějších milníků jazzové historie.

Holland a McLaughlin inspiraci ze spolupráce s Milesem Davisem a spol. přenesli na tehdejší londýnskou scénu. John Surman se v té době chystal připojit v Belgii k seskupení The Trio, se kterým po několik následujících let úspěšně křižoval Evropu. Ještě než ostrovy opustil, sezval spřízněné muzikanty anglické první ligy do Tangerine Studios, aby spolu pořídili nahrávky, které by reflektovaly nové, Milesem Davisem inspirované pohyby na tehdejší jazzové scéně.

Bohužel však nedlouho po Surmanově odjezdu z Anglie studio zaniklo a nahrávky vzájemných sessions se ztratily na dlouhá léta při likvidačních zmatcích. K Surmanově velkému překvapení se však zachovaly o byly objeveny v roce 2003. Surman, jak sám uvádí, odolal pokušení nahrávky nějak upravovat a remixovat, aby mohl posluchači autenticky přiblížit sound ranného britského jazz rocku nebo chcete-li fusion.

Album otevírá titulní Surmanova čtyřdílná dvacetiminutová skladba „Way Back When“. Při krátkém úvodu jsem cítil nutkání zkontrolovat přehrávač, zda-li se mi tam omylem nepřipletla některá z výše vzpomínaných Milesových nahrávek. Pak se však ozve Surmanova sopránka v nádherném melodickém motivu, který tvoří předěly jednotlivých částí skladby. Doprovodná kapela sice hraje pod vlivem soundu „In a Silent Way“, ale působí spíše decentněji a jemněji. Něco jako lehký bublající mlžný opar pod nohama keltského čaroděje Surmana. Ten vyvolává v první části skutečně pohlcující magickou atmosféru. V druhé Surman slušně přitápí pod kotlem, kapela stupňuje energii a všichni zúčastnění, jakoby se dostávali postupně do transu, který nahrávka dokáže přenést na vnímavého posluchače. Surman bere odpočinek a v následné části přenechává prostor pro lehce zasněné, postupně gradující blues pianisty Johna Taylora. V kontrastu se subtilním elektrickým pianem stojí hutná rytmika s dunící basovou figurou. Poslední nejkratší čtvrtá část se nese v duchu druhé a celá kapela Surmanem v čele podává nesmírně emotivní a strhující výkon.

Následuje další dlouhá kompozice „Owlshead“ v níž se k Surmanovi přidává se svou altkou Mike Osborne První polovina trochu nabourá navozenou atmosféru a kompaktnost alba, jako kdyby Osborne úplně nepřijal vibrace ostatních muzikantů a trochu tím vykolejil celou kapelu. Avšak zhruba po osmi minutách vše do sebe přesně zapadá a vrací se podmanivě a působivě k duchu první části alba.

Poslední číslo „Out and About“ se bohužel dochovalo pouze v technicky nepříliš kvalitní monofonní podobě. To však není jediná slabina skladby. Osborne i Surman jako by byl chvílemi bez inspirace a tak se soustředění spíše přesouvá na vynikající skvěle sehraný doprovod v čele s citlivým Johnem Taylorem a energickým Johnem Marshallem.

Přestože album nepůsobí zcela kompaktně a vyváženě, považuji jej za vynikající ukázku raného britského fusion a především instrumentálních a skladatelských kvalit Johna Surmana jehož skladbu „Way Back When“ považuji za jednu z nejpůsobivějších jazzrockových kompozic, které se mi dostaly do rukou.

Nahráno 1969
Vydáno 2005
Vydavatelství: Cuneiform Records , 44:02, 1CD

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*