Nelson Mandela, Wynton Marsalis, Morgan Freeman, Václav Havel, Dr. Martin Luther King, j., Emil Viklický a Jazz Lincoln Center. Všechna tato jména a názvy mají jedno společné: světová jazzová událost roku 2004 pod patronátem W. Marsalise: Let Freedom Swing (Nechme svobodu swingovat). Wynton Marsalis má ten dar vtisknout akcím, které pořádá „jeho“ Jazz Lincoln Centrum, politický a hodnotový rozměr. Dokázal to už roku 1994 se svou monstrózní jazzovou operou „Blood On the Fields“ (Krev na polích), za kterou získal ocenění pro nejlepší hudební událost, a po vydání studiové verze prestižní Pulitzerovu cenu v hudbě za rok 1997. Neméně velikou událostí měl být i projekt „Let Freedom Swing“. Nepovšimnut českými médii se na Broadway v nové P. Roose Hall, o které ještě bude řeč, konal mezinárodní projekt šesti skladatelů (Toshiko Akiyoshi, Darin Atwater, Darius Brubeck a Zim Ngqawana, Billy Childs, Jimmy Heath a Emil Viklický), kteří měli za úkol dát dohromady hudbu na texty Václava Havla, Lyndona B. Johnsona, Roberta F. Kennedyho, Dr. Martina Luthera Kinga jr., Nelsona Mandely a Eleanory Rooseveltové.

„Tito umělci společně přinesou do života esenciální podstatu americké demokracie – svobodu myšlenek, svobodu výrazu a svobodu projevu.“ W. Marsalis

„Ani jsem si nemusel účast na tomhle projektu moc promýšlet, byla to pro mne pocta,“ říká Emil Viklický a dodává: „Také šlo o zvýšení prestiže českého jazzu.“ Pro Emila Viklického participace na této události znamenala několik měsíců práce, kterou věnoval četbě díla Václava Havla a skládání hudby pro melodram. „Vše vlastně začalo videokonferencí, když jsem byl na návštěvě u syna. Zavřeli mě do jedné místnosti a následovala palba otázek od pěti různých lidí z Lincoln Centra. Bylo to dost stresující.“

Bylo stanoveno datum premiéry, jedné reprízy a derniéry, a sice 28., 29. a 30. října, tedy datum, kdy se v Čechách a na Slovensku vzpomínalo na počátek československé demokracie. Ze spisů Václava Havla chtěl Emil Viklický vybrat do libreta texty pro mužskou a ženskou roli. Nakonec sáhl pro Spisy, Dopisy Olze a projevy: Novoroční projev z ledna 1990 a projev z 19. 10. 2003 z Obecního domu. Celé libreto je poskládáno do tří částí. První z těchto částí uvádí obraz zatčení člověka, disidenta, který vystoupil ze života ve lži a vstoupil do života v pravdě. Druhá část poskládána z Dopisů Olze předkládá rozmluvu z vězení. Tu doplnil skladatel Emil Viklický o pomalejší, bluesovou hudbu. Hudba v třetí části je spojena s textem monstrózností a silou – mluví se zde o našem mravním onemocnění, o hledání mravního řádu a o tom, že tajemství člověka je tajemstvím jeho odpovědnosti. Tak byla i pojmenována část projektu Emila Viklického: The Mystery of Man (Tajemství člověka).

Výběr z liberata: (Novoroční projev z ledna 1990 a projev z 19.10.2003, Praha Obecní Dům):

„Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet.“

„We fell morally ill because we became used to thinking one thing and saying another.“

„Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe.“

„We learned not to believe in anything, to ignore each other, to care only for ourselves.“

„Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily hloubku a rozměr.“

„Notions like love, friendship compassion, humbleness, or forgiveness lost their depth and dimensions.“

„V dnešním světě jako bychom začínali cítit, že zběsilý hon za konzumními statky, za ziskem, jakási krátkozrakost soudobé civilizace, nestačí.“

„In the world of today, it’s as though we have begun to feel that the frantic chasing after consumer goods, after profit, certain short-sightedness of contemporary civilization, is not enough.“

Dále se tedy pracovalo na překladu z angličtiny, který zprostředkoval Mr. Paul Wilson, výhradní překladatel Havlových textů. „Původně měl text melodramu recitovat Paul Newman, potom byl na seznamu na přání Václava Havla Richard Gere, ale ten ve stejnou dobu natáčel film někde v Číně, takže odmítl. Nakonec padla volba na shakespearovskou herečku Alfree Woodward a urostlého Mario Van Peeblese.“ K dispozici měl pan Viklický světoznámý Lincoln Center Jazz Orchestra včele s jeho uměleckým ředitelem Wyntonem Marsalisem. „Napsal jsem sólo i pro Marsalise, co mě ale zaujalo byla druhá trumpeta, na kterou hrál Marcus Printup. Vysoký chlapík, jehož obvod ruky, ve které držel trubku, byl jako můj obvod stehna. V jeho podání tam zněla síla!“ (Pan Viklický uvažuje do budoucna spolupracovat s tímto trumpetistou a na prostřední fotografii ho najdete v pravo nahoře). Řízení tohoto světoznámého orchestru byla obrovská zkušenost. „Stačilo jen pokynout taktovkou a málem mě odfoukli,“ směje se dnes autor hudby. Nicméně bylo potřeba přesně napilovat timing. O to v melodramu vlastně jde nejvíce. Herec i herečka – recitátoři se musí přesně naučit načasovat svá slova, jinak hrozí, že to nestihnou a budou překryti orchestrem.

Nová dominanta New Yorku hala Frederick P. Rose Hall leží na Broadwayi a z prosklených oken je krásný výhled na Central Park a Manhattan. Skládá se ze tří částí: Rose Theater, The Allen Room a Dizzy´s Club Coca-Cola. Vystoupení se konalo v hlavním prostoru Rose Theater. A co více: konalo se na počet otevření celé Frederick P. Rose Hall, která se chlubí nejlepším zvukem (co se akustiky týče) na světě. „Při poslední zkoušce mi na rameno zaťukal technik a zeptal se mě, jestli je vše v pořádku. Jestli jsem spokojen se zvukem. Přiznám se, že nic tak dokonale čitelného v sálech tohoto typu jsem ještě neslyšel,“ říká Emil Viklický, který se v podvečer premiéry usadil nikoliv na pódium, ale usedl mezi diváky. Teď už to nebylo na něm. Svou práci naučil a předal světovým interpretům, kteří ji po tři večery představovali vyprodanému sálu.

„Všichni tito lidé riskovali. Samotný program byl risk“, řekl před premiérou Wynton Marsalis. O jaký risk jde? „Svým způsobem to bylo riskantní. Šlo o to dokázat, jestli se dá forma melodramatu použít v souvislosti s jazzem. Marsalis už ale na svém Blood On the Fields dokázal, že s jazzovou operou to možné je! Proč by to nešlo s melodramatem?“ Risk tedy vyšel, proměnil se v zisk v podobě oslavy svobody. The Mystery Of Man Emila Viklického zabralo z celého programu šesti skladatelů přes dvacet minut (pro každého bylo vyhraženo minut dvacet).

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..