Till Bronner: That Summer

Till Bronner: That Summer

„Nemám zapotřebí způsobit revoluci v hudbě. Nejdůležitější faktor na jazzu je jeho svoboda. Každý večer hrajeme odlišný koncert. Každý track zní jinak, všechna sóla se liší večer od večera a DJ hraje vždy nějak jinak. Všechno to je improvizace a improvizace je střed všeho. Je jedno co hrajete, jestli to je jazz, bebop, hip-hop nebo klasická hudba.“

till-bronnerVydavatelství: Verve, 2004, 57:58

Skladby: Your Way To Say Goodbye, Bein´ Green, Hight Falls, When Your Lover Has Gone, Estrada Branca, Antonio´s Song, Redy or Not, After Hours, So right, So wrong, Wishing Well, Rising Star

Obsazení: Till Brönner (tr, vokály), Chuck Loeb (g), Timothy Lefebvre (bs), Wolfgang Haffner (dr), Rolo Rodriguez (perkuse), Anastasia Pylatyuk, Una Sveinbjarnardóttir, Gareth Lubbe, Timothy Park (smyčce), Wolfgang Dunschede (flétna)

Till Brönner na tomto albu představuje svůj pop-jazz, který je k nerozeznání podobný od hudby produkované Chrisem Bottim. Co je oba s Chrisem odlišuje je jiný tón trumpety a fakt, že Till má navíc dar popově lyrického hlasu, jehož nádech se Vám po několika poslechnutích dostane pod kůži. Osobně bych tuto hudbu nazval jako „party music.“ Dovedu si v obrysech představit venkovní party se svíčkami za zvuku této hudby. Pokud Till hovoří o improvizaci, skutečně to platí zřejmě jen o jeho koncertech a žádné přehnané instrumentální sóla nečekejte.

„Your Way To Say Goodbye“ je letmě plynoucí bossa-nova, ve které Till vyslovuje své „Auf Wiedersehen“, a to neznámo které. Z umně poskládaných slov a hlasu se dá odtušit nádech ironismu, který vnáší do této skladby jistotu, že to nebyl on, kdo trpěl rozchodem. „Bein´ Green“ je skladba, kterou jsem si po několika posleších pobrukoval. Otevírá ji slovy: „It´s not that easy bein´ green…“ a dál objasňuje svou abstraktní (re)interpretaci „zelené“. V další skladbě „Hight Falls“ je cítit opět nádech lehké ironie, kdy své starosti posílá vodopádem pryč ze svého dohledu. V následujících skladbách „When Your Lover Has Gone“ a „Estrada Branca“ vynikají zřejmě nejelegantnější trumpetové sóla na desce. Navíc je nutno zmínit, že skladba „Estrada Branca“ je z pera mistra bossa-nov Antonia Carlose Jobima. I další skladba je poctou jejímu tvůrci: „Antonio´s Song“ je dedikovaná jako pocta Michaelu Franksovi, skladateli a zpěvákovi, jehož hlas je prý velice podobný Tillovu. Skladba „Redy or Not“ by se klidně mohla jmenovat „Friday Night“. Opěvuje totiž uvolňující symboliku před víkendového večera. „Unavená“ skladba „After Hours“ evokuje pocit procházky skrze noční hlučně nehlučné město, kde se zastavil čas a uvědomil si, koho, že to potkal. I skladba „So right, So wrong“ je lehce vtíravá a zapamatovatelná a navíc ukazuje tvrdost i zranitelnost člověčenství. (Před)předposlední skladbou alba, která dle mého desce kraluje je „Wishing Well“. Pouze klavírní údery, lehké smyčce a vokál utvářejí baladu, která se nostalgicky vrací k tomu, co nikdy nedostalo řádnou šanci. Teď už ale bez ironie. Album (před)uzavírá skladba „Rising Star“, kde máme konečně možnost „vychutnat“ si Tillův sound, který není vůbec špatný. Zajímalo by mě, jak by ale zněla jeho trumpeta bez popových struktur.

Album vřele doporučuji nováčkům v jazzu. Je to hudba k odpočinutí a příjemnému oddechovému poslechu. A má-li „pokročilý“ jazzový posluchač rád baladicky-ironické texty, lyrický hlas, fragilní zvuk trumpety a všudypřítomnou konverzaci o lásce, tak album rovněž doporučuji.