Jazzoví odborníci, kritici, estetici, vždy když píší o Milesovi, snaží se vyvarovat určitého „klišé“, které je v souvislosti s jeho hudbou a osobou často uváděno. Mnoho lidí se zaměřuje na Milese samotného, na jeho kontroverzní život, na různé výroky, které se kolem umělce rozprostírají, ale prvořadá je především hudba, kterou Miles skládal, aranžoval a prakticky hrál na trumpetu.
Vydavatelství: Columbia 1997, (1959)
Skladby: So What, Freddie Freeloader, Blue In Green, All Blues, Flamenco Sketches, Flamenco Sketches (alternate take)
Obsazení: Miles Davis (tr), Julian „Cannonball“ Adderley (as), John Coltrane (ts), Wynton Kelly (p), Bill Evans (p), Paul Chambers (bs), Jimmy Cobb (d)
Pokládám za důležité nastínit to, co předcházelo vzniku alba Kind of blue. Jedním z důvodů, proč byla hudba na tomto albu tak úspěšná je pečlivý výběr spolupracovníků – hudebníků, které si Miles vybíral pro spolupráci. Dal dohromady opravdu velice silný hudební tým, pečlivě zhodnotil styl každého umělce a vybral přesně ty, o kterých byl přesvědčen, že zapadnou do kolejí, které on naznačí. Dokonce najal dva pianisty – W. Kelly měl totiž pro svůj odlišný styl sednout za piáno jen v jedné skladbě z pěti právě pro jeho styl. Jeho sextet byl tak nabitý talentem, byli to nejlepší muzikanti ve své sekci nástrojů a později si každý z těchto hudebníků založil svůj vlastní ensemble.
Dále je důležité zdůraznit jak probíhalo natáčení. Miles představil v nahrávacím studiu kapele kompozice k pěti skladbám, ale jen zběžně, v náčrtcích představil to, co by měl každý hrát a to těsně před nahráváním. Hlavní myšlenkou pro toto bylo utvoření něčeho nového, vytvoření spontánní spolupráce mezi členy sextetu. Byl to jakýsi zcela nový způsob improvizace.
Bill Evans, pianista, přirovnával tento způsob improvizace k Japonskému umění malby. Tvrdí, že tito umělci ve svých dílech také postrádají komplexní kompozici a strukturu běžného malování, tito umělci musí přesně procvičovat disciplínu, což jim dovoluje vyjádřit samu myšlenku přímou cestou, kde nezasahuje uvažování. Stejně tak je tomu i v této hudbě. Je zde zachycena určitá lidská, sociální potřeba po účastenství všech členů kapely spojit se k nějakému společnému výsledku.
Album otevírá skladba „So what“. Bill Evans ve volné rytmice s doprovodem basy ukazuje jakýže náčrt jim to Miles ve studiu dal. Pak se z této volné rytmiky vynoří zvuk Milesovy trumpety: náhle, neboť asi 40 vteřin doprovází tuto rytmiku s dusítkem a velice jemným stylem, pak ale vzlétne nad kapelu která mu dělá prostor (to vše v 1:30) Je zde nádherně slyšet doprovod piána, kde jsou klavírní údery rozprostřeny právě v té spontaneitě, která byla zmíněna výše. Poté střídá Milese John Coltrane na tenor saxofon a následuje Cannonballův alt saxofon, který volně naváže na tenor, navíc s nádherným „klouzavým“ tónem, doprovázen pořád ve stejné rytmice. Poté se všechno vrací do počátečních kolejí, do stejné melodiky a nenápadně vystupuje Evansovo piano. Hned první skladba ukazuje právě zmíněné umění spolupráce mezi těmito hudebníky. Fascinovalo mě, jak lze vytušit, nebo poznat, kde se hudebníci dorozumívají, a kde se naopak přidržují nastíněného schématu.
Druhá skladba se jmenuje „Freddie Freeloader“. Miles ve své autobiografii píše: „Tahle skladba se jmenovala podle jednoho černocha, kterýho jsem znal. Tenhle týpek se v jednom kuse snažil vyrazit z vás něco zadara a pořád se motal kolem jazzovejch muzikantů“. Je to skladba, kterou opět otvírá stanovené schéma. Jak jsem uvedl na této jediné skladbě hraje na piáno Kelly a právě on jako první hraje sólo. Líbí se mi jak se dá poznat odlišnost dvou pianistů – znázorněno je to právě v jeho sólu v úvodu, pak ale přichází sólo Davise a Kelly se stahuje do pozadí a Davise doprovází. Zdá se mi, že zde je méně výrazný než Bill Evans a možná proto si ho Miles vybral, dokáže hrát skvěle pod sólistou a dává mu tak více prostoru. Pak přichází, stejně jako v předchozí skladbě oba saxofony, nejdříve tenor, pak alt. A opět, skladba končí, jak začala, jen tišeji a podlouhlými tóny.
Následuje pomalá baladická skladba „Blue in Green“, která mě fascinovala už jen svým názvem (modrá v zelené). Jako by šlo o nějaké hledání. Milesova trumpeta vchází se zvukem dusítka do lehkého klavírního pozadí Billa Evanse. (V pozadí jsou i basa a bicí.) Vchází a jakoby něco hledala podlouhlými tóny. Pak následuje tenor saxofon a Coltranovo kratší sólo, které je, řekl bych, teskné. Přichází zvláštní změna, kdy po tenoru vstupuje opět trumpeta Milese Davise a nakonec piáno. Vůbec zde nehraje alt saxofon. Jako by to byla jen konverzace mezi trumpetou a saxofonem a piáno které oba nástroje doprovází udělá resumé. Je to skladba, kde sólové nástroje hrají ve zvětšujících a zmenšujících se časových intervalech. Zdá se, že jak kdo má co říci
Čtvrtá skladba „All Blues“ mě zaujala svoji dynamikou a hlavně podkladem nad kterým se vznáší a s kterým pak opět splývá Milesova trumpeta. Bluesová forma zde zachycuje náladu a skutečně volnou melodickou koncepci trumpety. Skladba začíná rychlými, rytmickými klavírními údery a tichým vířením bicích. Do toho vchází společně saxofony, které utvoří melodii a nad to povstává trumpeta, která se s melodií spájí a proplétá. Pak zazní sólo trumpety, teď už bez dusítka, dále sólo alt saxofonu a tenor. Významná je zde práce bubeníka, který rytmus udává činely, ale stále udržuje napjatou atmosféru a sice tím, jakým způsobem bubnuje – jakoby náhodně a ve velice rychlých intervalech se dotýká pláště bubnu. Nakonec ještě zazní klavírní sólo Billa Evanse, a pak se téma vrací zpět k prvotní dynamice. Každý nástroj zde vyjadřuje osobní náladu členů kapely.
Album uzavírá pátá skladba nazvaná „Flamenco Sketches“. Je to série pěti částí, každá je hraná sólistou tak dlouho, jak si sólisté přejí. Myslím, že je to skladba, kde se nejvíce uplatňuje spontánní soudržnost kapely a kde hudebníci mezi sebou nejvíce konverzují. Každý hudebník musí navázat na toho předchozího a navodit určitý prostor tomu dalšímu. Také zde není žádný pevný podklad, žádné pozadí, jako v předchozích skladbách, žádný „úvod“ a „závěr“. Začíná Miles Davis na trumpetu, pak znějí tenor, alt, piáno a opět Miles. Je to také jediná skladba na desce, která zde má i svoji alternativní verzi, na které jsou ještě důrazněji zachyceny individuální výkony. Miles na této verzi vstupuje do promluvy mnohem důrazněji a i všechny ostatní sóla jsou rozdílné od své originální verze. A o tom tato hudba zkrátka je. Že žádné skladby neznějí stejně, vždy se nějakým způsobem změní nálada hudebníka. Tím se i jazz liší např. od klasiky, kde každý projev musí být zkrátka v perfektním provedení a individualita se v klasice neuplatňuje tolik jako v jazzu.
Ať pro jazzové fanoušky, či pro aktivní hudebníky je na desce Kind of Blue něco víc. Kind of Blue má v sobě totiž něco, co nás nutí vracet se k této hudbě znovu a znovu po celý život, protože tušíme něco dalšího nového, něco, co jsme před tím neslyšeli.
Je důležité skutečně napjatě poslouchat, vnímat, co se děje, neboť stačí malá chvíle nepozornosti a může nám uniknout právě něco nového, na co čekáme. Také je důležité slyšet tuto hudbu v dobrém zvuku, mám tím namysli např. ze sluchátek, protože tak slyšíte to, co normálně není moc slyšet, hlavně tedy projevy basy Paula Chamberse a piana Billa Evanse. Poslech této desky je zážitkem nejen pro krásnou hudbu, ale i pro porozumění a spolupráci mezi členy kapely při improvizaci