Dnes již světově proslulý festival Pražské jaro nepřinesl tento rok pouze tradiční řadu skvělých momentů z oblasti vážné hudby, ale také díky organizátorům, mezi něž patří např. i jazzový publicista Antonín Matzner, jazzovou lahůdku největšího kalibru. Tou lahůdkou nebyl nikdo jiný než jeden z největších hráčů na klávesové nástroje moderní hudební historie Herbie Hancock, o němž Miles Davis prohlásil ve své autobiografii, že byl dalším stupněm po Bud Powellovi a Theoloniovi Monkovi a neslyšel nikoho dalšího, kdo by přišel po něm.

Mladicky vyhlížející pětašedesátník Harbie Hancock si do Prahy přivezl své doprovodné trio složené ze známého sidemana basisty Dave Carpentera, původem afrického kytaristu Lionela Louekeho a vynikajícího mladičkého bubeníka Richieho Barshaye, kterého prý angažoval na základě jediného (nadšeného) poslechu.

Společně s nimi přicestoval i stálý hostující dirigent Lincoln Center Jazz Orchestra Robert Sadin, který zde vedl spoluúčinkující Symfonický orchestr Českého rozhlasu (jehož kvality si mimochodem on i Hancock velmi pochvalovali). Robert Sadin byl rovněž producentem a spoluaranžérem Hancockova projektu, tvořícím první část programu, s názvem Gershwin´s world oceněného třemi cenami Grammy a titulem desky roku časopisu Down Beat. Druhá část, oddělená přestávkou, byla oficiálně nazvána Maiden Voyage resp. podle Sadina spíše Herbie´s world.

Úvod obstaral Symfonický orchestr Českého rozhlasu společně s nadšeně dirigujícím Robertem Sadinem s Bachovou skladbou Preludium a fuga Chorale. Pak už zasedl za klavír mistr Hancock a následovaly klenoty z pokladnice G. Gershwina (Fascination Rhytm, Lullaby, Prelude, Someone to Watch Over Me), D. Ellingtona (Cottontail) a W.C. Handyho (St. Louis Blues).

Částečně snobské publikum Pražského jara dokázala rozehřát skvělá svižná a bluesově procítěná Hancockova klavírní hra. Mistr neopomněl ani své elektrické „spády“ a vedle naleštěného klavíru svítil počítačový monitor s logem jablíčka a dával tušit, že živé muzikanty doprovodí i samplované zvuky. Nutno říci, že Hancock samplů používal střízlivě a zajímavě doplňoval akustický projev kapely a orchestru.

Posluchači si mohli vychutnávat s neskrývaným potěšením i barvitou, nápaditou a přesnou hru sympatického mladíka za bicími Richarda Barshaye, který dostával skutečně až překvapivě široký prostor k vyniknutí. Symfonický orchestr ve svých partech byl řízen rtuťovitým a energickým Robertem Sadinem ke swingovému projevu ve skutečně vkusně postavených aranžmá. V Handyho St. Louis blues mne nadchla vynikající komunikace Hancockových kláves a blues-funkové kytary Lionela Louekeho.

Ve druhé části zazněly Hancockovy skladby Maiden Voyage a Actual Proof, W. Shorterovo Nefertiti a vše uzavírala Carmichaelova Georgia on my Mind. Hancock byl ve vynikající formě, celková aranžmá jednotlivých skladeb byla zajímavá s překvapujícími a především gradujícími momenty, doprovodná kapela obdivuhodně šlapala a symfonici byli vedeni s maximální citlivostí.
Sečteno a podtrženo, přestože Hancock přijel s projektem již sedm let starým, organizátorům Pražského jara se podařilo představit publiku nepochybně jednu z největších hudebních událostí tohoto roku.

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..